„Sakra! Proč zrovna já nemůžu být lesba?!“ Tuhle větu si říkám stále, ale je pravda, že tím poloprázdným barem jsem to tak zvučným hlasem pronášet nemusela.
Když jsem přišla ze schůzky domů s rozmazaným make-upem a o tři hodiny dřív, než jsem hlásila, že přijdu, bylo jasné, že se má Markéta namalovat, protože jdeme dolů do baru.
Objednaly jsme si ihned u dveří víno a pizzu, protože nemá důvod držet nízkosacharidovou dietu, když teď Váš jediný společník nejen v posteli bude plyšový hroch, který si nikdy nedovolí poznamenat, že máte celulitidu.
Po třetí skleničce jsme začaly dumat nad tím, jak jednoduché by bylo nebýt heterosexuálně orientovaná.
Bohužel po čtvrté nám došlo, že i vztah se ženou by byl asi dost problematický – možná už z toho důvodu, že nás na ženách nepřitahuje zhola nic a více méně nemůžeme většinu času vystát samy sebe, natož si do života nastěhovat ještě jednu hormony a emocemi ovládanou bytost.
Ráno se mi absolutně nechtělo z postele.
V hlavě mi, krom zbytkového alkoholu, stále létaly myšlenky a vzpomínky na muže, kteří mě v životě zklamali, a došlo mi, že mě tento živočišný druh ničí mé romantické představy o světě už dvacet let.
První muž mě zklamal již dávno.
Psal se rok 1993.
Ten podzim jsem neustále musela řešit obrovské problémy, například jestli si budu kreslit křídami na nájezd před naší nebo sousedovic garáží.
A právě toho podzimu do mého života vstoupil můj první osudový muž.
Jmenoval se Tonda. Byl starší než já a byl to velký fešák.
Nemohla jsem o něm přestat mluvit. Stále jsme se nad ním rozplývala. Jak je úžasný skvělý milý a krásný.
To všechno možná byl, ale i přes to jeho charakter nebyl zcela ryzí.
Každý večer jsem ho zvala k nám domů na pivo, každé odpoledne, kdy nepršelo k nám na zahradu na písek na kávu a vlastnoručně vyrobený desert.
Ale co myslíte? Nikdy nepřišel.
Už tenkrát jsem nebyla vybíravá. Tonda byl o víc než šestnáct let starší, zřejmě alkoholik, byl netečný a bydlel u nás ve sklepě.
A až po dvaceti letech mi to došlo.
Sakra, proč já nejsem lesba?
Víte, je smutné, když Vás muž zklame a místo svého srdce Vám dá boty na fotbal.
Ale víte, co je ještě smutnější?
Když je ten muž imaginární!
