Pamatujete si na hru „Z pohádky do pohádky“, kterou jste hráli ve školce? Na půl hodiny jste mohla být princeznou, která statečně projde peklem, Královstvím Potoků a na konec jste se vždy dostali do cíle – do Křišťálového zámku, zabije trojhlavého draka a získá obrovský poklad a doživotní štěstí?
Školku jsem nesnášela, ale tahle hra mě vždycky bavila. Nedávno jsem ji nostalgicky vyndala ze skříně a chtěla jsem si zahrát. Když jsem konečně donutila kamarády zahrát si se mnou, byla jsem strašně zklamaná. Už jsem necítila tu pohádkovou atmosféru a šlo mi spíš o to, co nejdřív se dostat k pokladu, aby hra skončila. Když jsem pak nad tím přemýšlela, došlo mi, že i my – odrostlé děti – hrajeme dennodenně vlastní hru. Nemáme k ní kostku, ani si nemůžeme vybrat cizí identitu. Všichni jsme, ať chceme nebo nechceme, vtaženi do hry: „Šťastně až do smrti.“
Nemůžeme se schovat za tvář někoho cizího a bohužel ani ostatní nemají nasazené srozumitelné masky. Hra je to sice pěkná, ale chybějí mi tištěná pravidla hry. Já vím, já vím na život se příručka neprodává, ale občas by se mi líbilo nalistovat si stránku číslo 254 a tam si přečetla, že stačí hodit šestku, abych spadla do náruče svého vyvoleného. Bohužel život není tak snadný, jak bych si přála.
Navíc nejsem hloupá a stejně nechápu, jak je možné, že některé mé bývalé spolužačky mají zásnubní prstýnky a já jsem stál v prvním levlu a netuším, jak se pohnout z místa a nevracet se stále na Start. No možná je to proto, že jsem ještě neprošla ani předkolem: „Šťastná až do rána.“ Možná nejsem stavěná na tenhle typ hry. Nikdy jsem nebyla na opravdickém rande ani netuším, jak bych se měla na něčem takovém chovat a co tam dělat.
Takže bych možná mohla začít přesně s tím. Ale stejně se nemůžu zbavit představy, že by život mohl být jednoduchý jako dětská hra. Občas by nebylo špatné mít na půl hodiny dokonalý make-up, vysoké podpatky, ze kterých vás nebolí bříška nohou a v jednoduchých - avšak krásných -šatech padnout do náruče prince na koni, ať už jakékoliv barvy.
