Od zítřka začnu běhat

Jenže od Vánoc pořád pršelo, chumelilo, mrzlo, měla jsem chřipku… Co se vymlouvám, prostě se mi nechtělo.

Ale když vyšlo sluníčko, obloha zmodrala do barvy mých očí, mi nějak došly výmluvy.

Dnes se půjde běhat!

Jenže to není tak jednoduché – vyběhnout. Nejdřív musíte najít bodýčko, které Vám při běhu bude držet prsa, abyste si nestrhla záda.

Pak běžecké strečové kalhoty, kterým se nelíbí, že jste přes Vánoce snědla tolik čokoládových lanýžů.

Horkotěžko jsem objevila termotričko, které se za zimu také nějak scvrklo. Když jsem se konečně dostala do sportovního oblečení, přišel další krok.

Krok nikoli běh.

Musela jsem si stáhnout do mobilu aplikaci. Přece nevyběhnu bez toho, abych věděla, kolik jsem toho uběhla.

Pak už nebyla jiná možnost než konečně vyrazit.

Vyběhla jsem ve svižném tempu. Svižné tempo vzalo za své. Ale nemohla jsem dýchat ani při pomalejším běhu a tak jsem si své plíce málem vykašlala již před další změnou, tentokrát na rychlejší chůzi.

Po pěti minutách jsem už jen šla. Když jsem došla na louku, bylo mi už vážně hloupé, že ve sportovním oblečení pomalu plivám krev a tak jsem se odrazila a vyběhla.

Uúúú to je krása. Běžela jsem, cop se mi kýval ze strany na stranu a byl to bezva pocit. 

A najednou. Tvrdý náraz. Křupnutí a já jela po polozamrzlém blátě nosem napřed.

Když říkám polozamrzlém, myslím tím, že náraz na něj byl tvrdý, ale přitom na povrchu bylo roztáté bláto, díky kterému jsem měla na obličeji nechtěnou masku.

Několikrát jsem sebou ještě sekla o zem, než se mi povedlo vstát.

Byla jsem celá hnědá, krom toho, že mi mé oblečení bylo těsné, ještě na něm byl otisk mé rozpláclé siluety.

Domů jsem nešla, neběžela, jen jsem se vlekla. Špinavá, s bolavými žebry a natlučenou bradou.

Poprvé jsem se svlékla úplně do naha už v předsíni. První zastávka doma byla pračka. Následovala sprcha a po ní jsem padla naprosto znavená do postele.

Tento půl kilometrový běh pro mě skončil zlomeným žebrem, kupou modřin a velmi raněným sebevědomím.