Můj trenér

Jako dítě jsem nikdy netoužila po tom stát se kosmonautem nebo filmovou star. Ne já měla mnohem prozaičtější sny -  toužila jsem po fialových gumičkách na rovnátka, snila jsem o kožené bundě, krajkové podprsence a o svém trenérovi tenisu.

Na ty prázdniny nikdy nezapomenu. Bylo mi čtrnáct. Měla jsem rovnátka, která má drobná prepubertální ústa proměnila v hromosvod a místo normálních podprsenek jsem nosila ty šílené elastické lambady, které ještě víc zdůrazňovaly, že můj hrudník je plošší než dálnice.

Třikrát týdně jsem chodila na hodiny tenisu, kde jsem třikrát týdně všem dokazovala, že raketa může být jak vražedná, tak i sebevražedná zbraň. Jediné, co mě drželo, abych se na kurtu nerozbrečela, když můj další servis přeletěl čtyři metry vysoký plot a míč skončil opět v řece, byl můj trenér.

Nádherný student FTVS, který si o prázdninách přivydělával v místním tenisovém klubu. Měl krátké hnědé vlasy, modré oči a krásný úsměv, se kterým mi pokaždé podával novou sadu míčků.

Byla jsem do něj zamilovaná - bohužel já a půlka těch nejhezčích dívek z města a dalekého okolí.

Na každý trénink si vodil jinou nádhernou holku, se kterou se miliskoval na lavičkách, když jsem já a další dvě tenisové antitalentky sbíraly míčky, které neskončily ve vodě.

Šilhala jsem na ně přes svou nevkusnou ofinu a cenila jsem u toho zuby s modrými gumičkami, které podle Brava nebyly vůbec IN.

Strašně jsem toužila, abych se jednou na tu lavičku lásky taky dostala. Ale zřejmě ho má rovnátka a sexy elastické podprsenky nepřitahovaly.

A tak prázdniny skončily, mně sundali rovnátka a za pár let jsem na svého idola zapomněla.

Nebýt začátku letošních prázdnin asi bych si na něj vzpomněla až v záchvatu senility.

S kamarádkami jsme vyrazily zapíjet zkoušky. Hrdě jsem vyrazila na prázdninovou party ve svém zbrusu novém koženém křiváku a se zaplněným indexem v kabelce. Na třetím baru jsme potkali krásné vysportované kluky – no kluky – muže těsně před třicítkou.

Hned jsem ho poznala. Byl sice o pár let starší, ale ten pohled, co mi věnoval, jsem znala. Dva měsíce jsem ho záviděla dlouhatánskému zástupu dívek.

Byla jsem zas na pokraji puberty. I když o něco vyvinutější, s rovnými zuby a na raketě pod postelí byl silný nános prachu.

Bylo to úžasné! A co bylo ještě lepší – on nepoznal mě. Ale když jsem se mu připomněla, vzpomněl si na modré zuby a backhand, díky němuž si týden nemohl přivést na hřiště jedinou dívku.

Už se mi sice nelíbil jako tenkrát, ale stejně byl pořád moc hezký. A tak když se chtěl projít na vzduch, nemohla jsem odmítnout.

Přeci nezklamu tu malou copatou a orovnátkovanou holku, která celé měsíce hltala nejen typy z dívčích časopisů, ale především jeho nádherné vyrýsované tělo, které opět prosvítalo přes bílé tričko.

Neměli jsme si toho moc, co říct. Tak jsme jen šli a vedli zdvořilou konverzaci o rodičích, kurtech a práci.

Raději jsme si sedli na lavičku. Řekla bych, že najednou mě políbil, ale upřímně to trapné ticho stejně nemohlo skončit ničím jiným.

Musím uznat, že ten jeho intenzivní trénink líbání se mu, na rozdíl od mého tréninku voleje, vyplatil. 

V té euforii jsem mu zašeptala něco o tom, že jsem vždycky chtěla políbit svého trenéra. Políbil mě a na oplátku mi do ucha zavzdychal: „Neříkej mi trenére!“ načež mi nechutně olízl ucho a vilně dodal: „Říkej mi kouči!“

A v té vteřině mi bylo zas jednadvacet. Došlo mi, že pubertou jsem si už dávno prošla. Můj servis už občas skončí i na antuce a i když jeho jméno tvořilo hlavní obsah mého růžového deníčku, tohle by bylo moc.

Na to mít něco s přerostlým klukem a profesionálním děvkařem, jsem už stará. Vstala jsem a hrdě jsem odešla ve své krajkové podprsence a kožené bundě do postele pod níž se někde hluboko v prachu nachází mé tenisové vybavení a pubertální sny.