Víno zdarma je jedna věc, večer s Karolínou druhá. Ta holka mě štve už od školky. Tenkrát všechny kluky odlákala z fronty ke mně do obchodu nejjednodušší ženskou fintou – zvedla si sukni. Na to je specialistka dodnes.
Strhává na sebe pozornost jakkoli. Když nebalí chlapa na baru, všem vykládá o jejím báječném a dokonalém životě a tím přiměje všechny její posluchače cítit se jak chudý příbuzný.
Na firemním večírku si sedla vedle mě. „Tak Andy! Jak to máš s chlapama?“ směje se od ucha k uchu, protože ví, že jsem před pár týdny dostala kopačky. Takže jí to zopakuju. Ona se usměje, všem řekne, že nechápe, že taková báječná holka jako já, si neumí udržet chlapa.
Všichni na mě koukají, jak na Bambiho, o kterém se právě dozvěděli, že je chudáček syrotek. A do toho Kája začíná rozjíždět svůj chlubivý monolog. Už měsíc randí s úžasným mužem. Žádný kluk, prostě chlap. A ohrooomnej romantik.
Pokračuje a já přestávám poslouchat, protože je mi jasné, že vaří, smaží, pere, zbožňuje žehlení, je to nejgeniálnější milenec, který ve volném čase venčí psy z útulků, nekouká na fotbal, vždy sklopí prkýnko a mezi jeho nejoblíbenější koníčky patří nakupování.
Hlavně ať se nemluví o mně. Protože já chodila s přesným opakem dokonalého muže. Po romantické večeři, kterou jsem uvařila, si otevřel pivo a pustil nám, nekecám, Mistrovství světa v házení šipek.
Měl nápady, že pizzu budeme platit, podle počtu kousků, co sníme. Když zjistil, že toho sním míň, rozhodl se, že napůl to nebudou tak těžké počty. A o tom, že jsem se několikrát díky němu ve tři ráno po tmě utopila v záchodě ani nemluvě. No a nakonec se se mnou rozešel přes esemesku.
„Za chvilku si mě tu můj Králíček vyzvedne!“ pokračuje Karolína. Vrhne na mě soucitný pohled: „Neboj, zlato! I ty si jednou najdeš někoho, kdo s tebou vydrží!“
Grrr, sahám po skleničce a v duchu si představuju, jak skáču přes stůl a chytám Karolínu za hrdlo. Tomuhle říkám pracovní teambuilding. Jediné, co si tu buduju, je ještě větší láska k vínu a, pokud to jde, ještě větší averze k té koze.
Najednou vyskočí a zakřičí tak, že nejen mě, ale odhadem tak polovině přítomných, se zastaví srdce. „Miláčku!“ vyběhne. Než se stihnu otočit a zaostřit, jak vypadá Králíček, vyskočí na něj a obmotá se kolem něho, jak liána, čímž mi zakryje výhled.
Když Kája seskočí na zem, veškeré mé antipatie vůči ní mizí. Králíček bez oušek není nikdo jiný než pizza napůl. Možná se ten chlap za měsíc úplně změnil, ale upřímně? Při našem představování mi bez mrknutí oka vyká.
Nakonec, když odcházejí, slyším, jak se jí ptá, jestli salámovou nebo šunkovou…
