Já nejsem stará!

„No taky ti už táhne na třicet!“ Tak tohle si hochu přehnal, pomyslela jsem si. Max na pětadvacet, ale TŘICET!? Můj pohled vrhal laserové paprsky! No to né!! Mladá! Krásná! Perspektivní! To jsou vhodná slova před narozeninami!

Rozhodla jsem se mu dokázat, že mě teda na třicet ještě rozhodně netáhne!

První pokus maličkato selhal. Bezprostředně po jeho urážce jsem se pokusila udělat most ze stoje, jako jsem byla schopná udělat na gymplu.

Skončilo to dost bolestivým pádem, při kterém mě ruplo v krční páteři a ramenech.

Ale já se jen tak nedám! Kamarádka mi shodou okolností den po té zavolala, že má lístek navíc na maturitní ples.  Normálně bych nešla, ale díky okolnostem jsem ihned souhlasila.

K šatům jsem rychle kombinovala boty. Všechny mi přišly tak nějak uprdnuté a až na dně skříně jsme našla něco, co tomu konečně dodalo mladistvý šmrnc. Byly to 15centimetrů vysoké štangle, co jsem si koupila před lety v Londýně ve výprodeji asi za osm liber a od zkoušení jsem je neměla na sobě.

Když mě v nich uviděl přítel, nabídl mi, že abych v nich nemusela v noci jít domů, že bude na telefonu a až budu končit, že pro mě přijede.

Políbila jsem ho a řekla mu, že ať jde v klidu spát, že já se nevrátím dřív jak za světla. Obrátila jsem se a na odchod jsem zvolila chůzi s velmi zdůrazněným vlněním v bocích.

V zádech jsem slyšela tichý smích: „Stejně počkám, než se vrátíš, ty moje osmnácko!“

Jen počkej, já ti dokážu, že mě je víc osmnáct než třicet!

Než jsem dorazila na ples, už mě dost bolely nohy, ale to vůbec nevadilo, pro krásu se musí trpět.

Asi po dvou hodinách maturitních nástupů a předtančení, kdy jsem stačila zjistit, že moje obuv funguje na stejném principu jako středověká španělská bota, jsme se konečně protlačily k baru.

„Tak holky, co si dáte?“ věta se na nás snesla někde z vrchu. Nad námi stáli tři baskeťáci se šerpami, co měli všichni přes dva metra. „Dnes se pije na nás!“

Nedali se odradit a tak nám objednali víno a z vlastní invence nějaké panáky. Všichni jsme do sebe hodili cosi destilovaného a mě málem rupl zip na šatech.

„A ty budeš taky letos maturovat?“ zeptal se mě jeden z kluků. Jako lhát se nemá. Lhát je špatný. Lhaní je hřích!

To všechno mi letělo hlavou, když jsem začala mrkat s frekvencí mávání křídel kolibříka, ale i přesto jsem decentně kývla. Díky čemuž jsem musela lovit od někud ze dna paměti mé znalosti o státních maturitách, odmocninách a Jiráskovi.

K půlnoci jsem v sobě měla čtyři ne příliš dobrá vína, při jejichž konzumaci jsem nedovedla nemyslet na to skvělý červený, co zůstalo otevřený u nás v kuchyni, pak asi pět až sedm (kdo by to počítal) panáků čehosi a nevěděla jsem, jestli ještě někdy v životě ucítím své nohy.

O půl jedný po té, co hráli písničku, při které vždycky tančím, když jedu do Tesca pro salát a já při zpívání, ne při předstírání zpívání: „chci spát s tebou za celibát…. (dál to prostě neumím)“ jsem sebou nějak trhla, že se mi ozval můj postgymnasticky poraněný krk, jsem se rozhodla vzdát.

Jirka se mi při jízdě domů neskrývaně smál. Když jsme dorazili domů, bylo mi už vážně zle, hlava se mi motala po švestkové nebo melounové nebo kdoví jaké vodce, navíc mě bolela od páteře a nemohla jsem došlápnout na špičky.

Neznámo jak jsem se osprchovala a padla nahá do postele obličejem přímo na polštář.

Ráno vedle mě na nočním stolku ležel brufen a sklenice se šumákem na níž byl nalepen provokativní vzkaz: „Kam mám pro tebe přijet dnes večer, maturantko?“