Citově retardované rozchody

Jsem emočně retardovaná, citově zakrnělá a zcela nevyspělá pro vztah. Je dobré se o sobě dozvědět něco pěkného, zvláště ve dvě ráno od muže, co si zapíná košili a před týdnem s Vámi ještě plánoval mít tři lehce nazrzlé děti a kozu.

Na světě existuje několik druhů rozchodů. Vztah může jen tak pomalu vyšumět a z milenců se stanou přátelé. Vše může proběhnout v klidu a civilizovaně s pouhým podáním ruky. A pak jsou špatné rozchody, šílené rozchody, strašlivé rozchody a na poslední příčce jsem poslední dobou já se svými kamarády.

Na dně rozchodové hitparády je jeden můj kamarád, který se rozešel, podle něj v klidu se svou přítelkyní. To že jejich rozchod neskončil podáním rukou, zjistil pár dní po té. Přes noc se stal celebritou. I když si myslím, že tuto popularitu by si rád odpustil.

Jeho zhrzená přítelkyně si projela jejich společné fotky a našla jednu, co měla být navždy sprovozena ze světa. Bohužel nebyla. A tak se jednoho hezkého prosincového rána objevily jeho odvážné fotky, na kterých byl oblečený jen v rozepnutých džínech vylepené po celé fakultě a díky internetu kdoví kde ještě.

Pro změnu kamarádka se v nějakém blackoutu mysli rozhodla následovat rady dámského časopisu. Dohodla se se sestrou, že vyzkouší věrnost jejího tehdejšího přítele. Bohužel zapomněla na to, že její sestra je sice bývalá, ale ne zas až tak, modelka a její přítel děvkař na léčení.

Vím, že si za to mohla úplně a zcela sama, ale najít svého v té chvíli ještě současného přítele, jak z přední přihrádky v autě vytahuje kondomy po hrstech, musí být vážně zážitek.

A nakonec já citově nevyrovnaná blbka, která padne kolem krku vždy nějakému borci. Naposledy jsem si myslela, že to bude jiné. Ale musím mu přiznat, že bylo.

Byl to vlastně dokonalý muž, který mi vařil polívku, když jsem byla nemocná, psal minimálně třikrát denně esemesku, nikdy mě nenutil koukat na fotbal, nesnášel box, rád se díval na romantické komedie, a i když o něm kamarádky říkaly, že je teplej jak porcelánová konvička na kakao, já byla spokojená.

No tak ne úplně spokojená, ale po všech těch profesionálních děvkařích, úchylech, umělcích na svobodné noze a mixech všech těchto vlastností najednou, to byla příjemná změna.

Ale víte, jak Vás po pár týdnech začnou esemesky přesně ve dvanáct dvacet děsit? Navíc, co je chlap za chlapa, když nemá rád sport, před pivem preferuje bílé víno, rád by Vám vyžehlil a neustále se zajímá o vaše city a studená chodidla. Jasně sama nechápu, na co jsem si vlastně stěžovala, ale snad ani princ na bílém koni nemusí třikrát denně vědět, co jsem jedla.

No, a když už jsem mu to chtěla hezky a nenápadně sdělit, že na mě je to možná trošku moc, přišla ta nejlepší část příběhu. Z mnohokrát vyzkoušené teorie, že před kritikou je muže dobré nejprve přiopít, svést a následně až kritizovat, jsem ho vzala do baru. Po tom, co se jsem se více či méně přiopila spíš já než on, mě doprovodil, jak jinak než za ruku, domů.

Pusu na dobrou noc jsem se snažila pro změnu o něco z obvyklých patnácti sekund prodloužit, alespoň na šíleně nemravných dvacet možná i pětadvacet vteřin. Díky tomu jihoamerického polosuchému vínu jsem dostala odvahu udělat první krok a otevřela jsem mu dva knoflíčky u košile a pozvala ho k sobě nahoru.

A zřejmě tím jsem zkazila romantiku chvíle. Po téměř roce, co jsme se znali a měsíci a půl chození jsem byla moc hrr a vůbec jsem nepochopila romantiku našeho vztahu a měla šanci se dozvědět, že jsem emočně retardovaná, citově zakrnělá a zcela nevyspělá pro vztah a ještě pár moc hezkých věcí.

No a tak se už zase směl do mé postele vloudit můj věrný plyšový hroch z Ikey, z poličky nad postelí jsem odstranila veškerou romantickou literaturu a před týdnem jsme si spolu s hrochem udělali fotbalový dýchánek, ne že by tomu jeden z nás rozuměl, ani jsem netušila, komu fandíme, ale v klidu jsme si vychutnali náš citově zakrnělý večer…