„Měla byste vědět, co Vás vzrušuje! Znát a umět nahlas říct své nejtajnější představy a zároveň umět přesně popsat jak Vám pomůže roztát jako kostka ledu na poledním slunci.“ Dík této radě vím, že mám muži na třetí schůzce – ani omylem dřív (jsem přece jenom stále ještě cudná žena) – říct, že jestli mě chce udělat dobře, tak stačí, aby otevřel víno, nalil mi plnou sklenici a nesmál se mi, až si dám salát, který obsahuje víc sýru než zeleniny a zajím to sacharidovou bombou, co se mi vrazí přímo do pozadí – třeba těstovinami.
Ač si myslím, že mě ještě neopustily poslední zbytky mé inteligence, jsem závislá na článcích z ženských časopisů a internetových portálů pro ženy.
Po té, co jsem si utřídila své myšlenky ohledně svého uspokojení, vrhla jsem se na další výzvě vstříc.
„Muži si v posteli umí užívat daleko víc než ženy! Víte proč? Denně se koukají kolem sebe na všechny krásné dívky a představují si s nimi nejrůznější věci. Zkuste zlepšit svůj milostný život! Zkuste se celý den chovat jako chlap!“
Přesně tohle hlásali v tom článku a vzhledem k tomu, že můj milostný život v tu dobu připomínal squash, i když bez protihráče, takže horší už to být ani nemohlo, říkala jsem si, proč to nezkusit.
Po dlouhé době jsem si vzala ven dioptrické brýle a jako vždy jsem nestíhala a tak jsem si vzala mrkev do ruky a vyběhla. Když jsem zamykala, strčila jsme si zeleninu do úst, protože jsem potřebovala volné ruce.
Za mými zády se v tu chvíli otevřely dveře a slyšela jsem familiární „Čau!“ souseda, kterého prakticky vůbec neznám, jediné, co o něm vím, je fakt, že nesnáší košile, trička a povětšinou i kalhoty.
Do toho osudného dne jsem vždycky stydlivě sklonila zrak, ale dnes žiju jako chlap, to znamená, že hrdě zvednu zrak a podívám se na tělo toho Adonise.
Přece jsem dospělá. Nahých chlapů jsem už viděla! A tenhle má navíc spodní prádlo.
Zapomněla jsem, že se mám chovat jako pán lidstva a ne jako stydlivá rdící se a uculující puberťačka a zrudla jsem při pohledu na jeho obnažené tělo.
S plnou pusou jsem vypískla něco jako pozdrav a s pletí v barvě vyzrálého rajčete jsem se nenápadně a rychle dekovala k výtahu.
Bohužel se ukázalo, že si jede dolů vyzvednout poštu. Zmáčkla jsem tlačítko, co mě mělo dovést do přízemí a svůj zrak jsem upírala na špičky svých bot.
Mezi rty jsem neustále svírala mrkev a lovila v kabelce mobil, abych mohla předstírat, že něco dělám a proto se s ním nebavím.
Z kabelky jsem místo mobilu vylovila pouze rtěnku, kterou jsem už měsíc hledala, balík papírových kapesníků, svou plyšovou krysu a když jsem rukou zavadila o cosi amorfního, co by v mé kabelce rozhodně nemělo, co dělat, radši jsem s hledáním skončila.
Raději jsem konečně osvobodila mrkev ze sevření mých rtů.
Rychle jsem chroupala.
A myslela na to, na co myslet, abych chytla nějakou normálnější barvu a zapomněla na to, jak se stydím.
Jak moc stydlivý člověk jsem. Ale jediné, co mi běhalo v hlavě, byl zážitek ze sauny, kde se úchylní Němci procházeli zcela nazí a po mě chtěli to samé.
A já protože jsem se styděla i za ně, jsem si svlékla jen ramínka od plavek, ty zadělala pod osušku obtočenou těsně kolem mého těla a celou dobu se dívala na dřevěnou podlahu.
Když kabinou zaznělo zacinkání, okamžitě jsme vyběhla. Proběhla jsem kolem sousedky, co si výtah přivolala.
Za sebou jsem slyšela jen záchvat smíchu – vystoupila jsem totiž ve čtvrtém patře. Díky bohu se dveře výtahu zavřely dřív, než mě polonahý Adonis mohl vidět zakopnout o schod a padat do mezipatra po zadku.
A tak můj den „Chovám se jako muž“ skončil dost brzo. Skončil roztrženou punčochou a zjištěním, že když se budu chovat jako chlap bude mě bolet zadek.
