Až já budu velká

Vždycky jsem si myslela, že se člověk stane dospělým, až když vyroste. Stále jsem měla dojem, že mi k dospělosti chybí nějaký ten centimetr. V téměř devatenácti letech a při mých 178 – tedy upřímně 176 a půl centimetrech, již v další růst už asi doufat nemůžu. Už to bude nějaký ten rok, co jsem se poprvé opila, mému řidičáku bude rok, mé občance už čtyři, již je to jedenáct let, co nevěřím na Ježíška, už dvanáct let vím, že děti nenosí čáp. Lišáčka Dana na mé poličce vystřídal Maupassant, Lawrenc a Páral. Dokonce tomu bude již osm, co jsem se zklamala v Albusi Brumbálovi, protože zřejmě nepoznal mé kvality a neposlal mi dopis s pozváním ke studiu v Bradavicích.

Najednou si uvědomuji, že mi k dospělosti nechybí pár centimetrů. Mám takový neblahý pocit, že už asi ani jeden. Po tom, co jsem v pátek zašlapala svou maturitní šerpu, mi došlo, že kalhotky s růžovým panterem ani líbání plyšáků na dobrou noc, ze mě dítě už neudělají. Život mě staví před zkoušku z dospělosti a já se můžu zuby nehty bránit této skutečnosti, ale na každém kroku mě pronásleduje myšlenka, že dospělost už dorazila.

Až já budu velká..., až.... až jednou dospěju.., říkávala jsem s jiskřičkami v očích a dnes se z těch jiskřiček stávají hvězdičky, které mají animované postavičky kolem hlavy, když narazí v plné rychlosti do zdi. Občas se mi zdá, že dělám to samé – plnou rychlostí narážím na realitu a motá se mi z toho hlava. Na školní tašce se mi houpají maturitní stužky, u počítače leží modelové otázky k přijímacím zkouškám na vysokou školu a já si uvědomuji, že tenhle vlak teď už asi nezastavím.

Vždyť to, ale nemůže být pravda, napadá mě každých pět minut. Vždyť nemůžu být dospělá, dospělí jsou klidní, pomalí, občas v tváři velmi zasmušení, a já spím s plyšáky a zpívám na playback písničky z MPtrojky. Zamilovávám a odmilovávám se během několika minut, běhám za město dívat se na západ slunce. Ve skříni mám ještě schovanou panenku, koušu si nehty, věřím, že existují princi na bílých koních, sešity mám popsané básničkami, jak já můžu být dospělá?

Nevím, jak někdo jako já může být dospělý. Bohužel všechno mluví proti mé teorii, že bych byla ještě malá. Alespoň výškou ne, ale alespoň těch pár minut před tím, než usnu, můžu být tou malou Andrejkou, co usíná v objetí se svým plyšovým hrochem, co se nemusí zítra tvářit neskutečně důležitě, co se nemusí přetvařovat, co před deseti minutami tančila na posteli. Jsem zas na chvíli tou malou holčičkou s copánky, co nemusí řešit, jestli bude zítra vařit večeři, co čte Lišáčka Dana, co neví, po čem muži touží, co má ještě sny a věří, že se splní.