Vzpomínka na Servíta

Kdyby se v polovině šedesátých let volil „Největší Čech“, stal by se nejspíš vítězem ankety, protože Jára Cimrman tehdy ještě nebyl vynalezen. Virtuální celebrity byly u nás vždycky populární, připomeňme si třeba kněžnu Libuši a další hrdiny Rukopisů. Který důstojný následovník Vácslava Hanky před padesáti lety napsal poprvé na pisoárovou zeď Servít je vůl! už asi nikdo nikdy nezjistí, ale nápad to byl geniální: během chvilky snad nebylo v zemi nejen veřejného záchodku, ale postupně i významného turistického cíle, nehledě na množství domovních fasád, kde by chyběla dehonestující informace o tajemném Servítovi. A s postupným poodhalováním železné opony byl záhadný nápis dokonce spatřen, a fotograficky zdokumentován, na tak atraktivních místech, jako je Eiffelovka, Cheopsova pyramida nebo vyhlídková terasa Empire State Building.

Národ samozřejmě zajímalo, kdo že je ten tajemný Servít a čím si vysloužil svoji pochybnou slávu, exaktní odpovědi se však nikdy nedočkal. Příběh o zhrzeném vysokoškolákovi, mstícím se takto nespravedlivému pedagogovi za svůj studijní neúspěch, zněl sice docela uvěřitelně, ale verifikován nikdy nebyl. Také proto, že v akademické obci se tehdy vyskytovali dva profesoři Servítové – lékař a technik – a byl by to určitě zázrak, kdyby oba během své dlouhé kariéry alespoň jednoho studenta pořádně nenamíchli. A příslovečnou jehlu v kupce sena vlastně ani nikdo netoužil najít. Vždyť tohle celonárodní blbnutí bylo v totalitním režimu jedinečnou možností protestu proti něčemu nebo někomu, kde stěžujícímu nehrozilo nebezpečí z urážky majestátu, hanobení státu světové socialistické soustavy či porušení jiného prvohlavového paragrafu, maximálně poškozování cizí věci a za tento přečin se už přece jenom v poněkud uvolněnější atmosféře let šedesátých natvrdo nezavíralo. A tak se Servítova sláva, možná i s tichým souhlasem represivních orgánů, šířila tu i cizozemskem, dokonce inspirovala mnohé plagiátory snažící se podobným způsobem vypořádat se svými pedagogickými trapiči, ale Servít byl jedinečný a vítězný, i když se mezi tehdejšími graffitisty našli též kverulanti snažící se na sebe strhnout pozornost rouhačskými sděleními typu Servít už není vůl! nebo Všichni jste volové, Servít! Definitivní tečku za Servítománií /a nejen za ní/ ovšem udělal až osmašedesátý rok a zvláště pak srpnová invaze, kdy porobený národ protestoval proti okupaci tisícovkami hesel vylepených a vepsaných ve veřejném prostoru, mezi nimiž zářil i nápis Servíte, promiň! Jeden ze dvou zmíněných akademiků tohoto slavného jména navíc signoval v první vlně „kontrarevoluční“ výzvu Dva tisíce slov, což mělo nejen pro něj „nedozírné následky“, a to už skutečně musela jít veškerá recese stranou.

Po padesáti letech jsme se dočkali šťastné doby, kdy chceme-li někomu sdělit, že je vůl, nemusíme tuto informaci anonymně vyškrabávat do omítky. Máme přece svobodné sdělovací prostředky, sociální sítě a jiné civilizační vymoženosti, kde se můžeme beze strachu o svůj názor podělit s veřejností, byť by se jednalo o vola sebevýše postaveného. Maximálně nás v civilním řízení odsoudí k omluvě a nepatrné finanční náhradě za nactiutrhání příslušného vola, jak je zatím zřejmo ze značného množství již vynesených rozsudků ve více či méně známých kauzách. A tady mne napadá, že bychom se mohli dnes už bájným Servítem občas nechat inspirovat. Jestliže některý vůl s vysokými pravomocemi evidentně škodí, měla by o tom mít povědomí co nejširší veřejnost. A naopak, z reakcí publika by měl onen hodnostář jednoznačně pochopit, že je vůl. Tento uvědomovací proces by ale měl probíhat se šarmem a elegancí, jako tomu bylo v Servítově případu před padesáti lety. Například „červená karta“ je důkazem, že „servítovci“ u nás nevymřeli. Zaplaťpámbů!

8.1.2015