Politika je řemeslo náročné a mnohdy nevděčné. Jeden náš nedávný čelný představitel prohlásil o svých spolupracovnících, že dřou jako koně, a jak to s nimi se všemi dopadlo?!
Jezdecké sochy se dnes politikům nestaví, parlament je však vybaven jinými pozoruhodnými skulpturami, svým způsobem signifikantními.
Když dělný poslanec, utrmácený nekonečným připomínkovým řízením, konečně schválí či naopak hlasuje proti navrženému zákonu, spěchá se trochu občerstvit. Jenomže hned u východu z jednacího sálu ho odchytí televizní štáb a před Wielgusovou sochou podobně udřeného horníka po něm žádá vysvětlení jak a proč hlasoval, jaké při tom měl pocity a jiné duchaplné odpovědi na otázky podobně rafinované, jaké kladou sportovní reportéři střelci vítězného gólu. Ten chudák havíř už musel za ta dlouhá léta vyslechnout hodně blbostí a je vlastně zázrak, že s tím šutrem už dávno nepraštil.
Když se ovšem řadový poslanec vypracuje na lva parlamentních salónů, je s ním zacházeno jako s celebritou a televizní reportéři ho pak zpovídají před mnohem důstojnější sochou. Kamenný lev se sice tváří docela lahodně, ale v jeho blízkosti je nutno každé slovo i gesto dobře uvážit. I malé zaváhání tu může mít nedozírné následky a politika posune před třetí artefakt.
Ten už je umístěn v kuloárech úplně jiné instituce, kde v jednací síni bývalý poslanec sice může vznášet námitky, ale rozhodně nemůže o ničem hlasovat. Ale není třeba zoufat, i tady některé případy končí happyendem!
