Neřež! Nepřepínej!

Klon slavné filmové hlášky mne napadl během čtrnáctidenního pobytu ve špitále. Z diagnózy syndrom diabetické nohy logicky vyplývá, že vašimi dočasnými spolubydlícími budou muži, kteří v noci (občas i ve dne) chrápají, jako když okružní pila řeže, a ve dne (občas i v noci) neustále pracují s ovladačem na stěně umístěného televizoru. Ležícímu pacientovi před těmito skutečnostmi není úniku.

Všichni jeho kolegové jsou přibližně stejného věku. Narodili se za Gottwalda nebo dokonce už za Hitlera, jejich nejdůležitější léta determinovala ruská okupace s následnou normalizací a restaurace demokracie se dožili v natolik zachovalém stavu, že by měli umět srovnávat. Většinou jim ale tahle schopnost chybí, protože je život naučil na všechno jenom nadávat. A dialog s nimi v podstatě není možný, i když jsou vesměs dosti hovorní, ba až ukecaní. Každý je ale stoprocentně soustředěný na svůj vlastní problém a nic jiného nevnímá. Hospitalizace tak probíhá v nekonečném zvukovém galimatyáši o síle překračujícím hygienickou normu o mnoho decibelů, kde chrápání a televizní vysílání doplňuje soustava paralelně vedených monologů. Tohle milieu nedokáží narušit ani lékařské vizity, během kterých maximálně na chvilku ustane chrápání a možná i někdo ztlumí zvuk televizoru, natož pak vizitace rodinných

příslušníků, kteří (zvláště pak které) fugu paralelních monologů rozšíří o další hlasy. Jó, kde jsou ty časy, kdy jsme se jako zdraví dorostenci posmívali heslu TICHO LÉĆÍ!

Co se televizního programu týká, drtivá většina pacientů upřednostňuje filmy a seriály, kde se hodně střílí, a ty jsou šířeny stanicemi existenčně závislými na vysílání reklam. Dálkový ovladač v rukou dominantního pokojového dramaturga vám tedy zprostředkovává neustálý tok těch nejstupidnějších reklamních spotů, v horším případě i teleshopingových šotů, občas přerušovaných střelbou, kvílením brzd, řinčením skla a po dvaadvacáté hodině v odfláknutém dabingu též zvuky předstírajícími sexuální aktivity. Ještě ke všemu do toho všeho probíhaly volby, takže se občas na obrazovce mihnul i Babiš, Moravec, Sobotka a další figury se zastupitelskou demokracií neoddělitelně spojené. Pak se paralení monology kupodivu občas i protínaly:

“Stejně sou to všichni hajzlové, jenom kradou... máte recht... hele, to hovado Kalousek... je to možný, že by ho někdo volil... já bych ho nechal pověsit... nebo ten Julínek, to byl gauner... a ten jeho trpajzlík, jak von se menoval, to teda byla dvojka... ježišmarjá, ten chlap chrápe... Nejdražší půjčku!... to je dobrá reklama, žejo... prosimvás, dyk sou všichni stejný, jenom hrabou pro sebe... ty bankéři i ty v tom parlamentu... to je horší než za totáče... všechno to posral ten Havel... a vy si myslíte, že Klaus byl lepší, dyk je to všechno stejnej šmejd... já koho volil?... nikoho... já jim na ty volby seru... hele, přepněte to na Fandu, teďka bude ta Kobra, tam sou bezvadný střílečky... a s tou politikou ať dou všichni doprdele...”

Když je pak člověku dovoleno přesunout se na invalidní vozík a aspoň na chvilku z toho intelektuálního prostředí uniknout, jízdou kolem otevřených dveří ostatních pokojů zjistí, že tamní situace je identická, pouze ženy se místo stříleček věnují telenovelám, které občas narušují vysílání reklamy. Je to vůbec možné, že by se tahle generace taky tenkrát zúčastnila Sametové revoluce?! Ale nedá se nic dělat, patřím mezi ně taky, protože mne teď zajímá jediná věc: abych byl co nejdřív doma, kde chrápe jenom náš roztomilý pejsek, a se ženou máme každý svůj vlastní televizor.