Martin Michna je barman. Nezaměstnaný, z Klatov, nyní v Praze. Martin Michna dva dny nejedl. Martin Michna má hlad.
Martina Michnu jsem si nevymyslel, Martin Michna žije.
Možná ještě žije.
Naposledy jsem s ním mluvil před týdnem. Byl smutný a nevypadal dobře.
"Co děláte, Martine?" ptám se.
"Chodím po zkouškách," říká Martin Michna. "Nic nám za to neplatí. Naposledy nás tam bylo osmdesát."
Martin Michna zkouškou myslí přijímací pohovor pro barmana.
"Máte ještě nějaké peníze?"
"Nemám nic. Teď jsem dva dny nejed."
"Co budete dělat?"
"Dneska půjdu zase na zkoušku."
"A co když to nevyjde?"
"No tak bych měl mít další zkoušku příští týden."
"A co budete dělat, když to nevyjde."
"Nevím, asi to zkusím v nějakým jiným baru."
Martin Michna pravil, že je to špatný, a odšoural se.
Martin Michna není raketový inženýr ani jaderný fyzik. Martin Michna pracuje rukama jako každý druhý. Ruce se dají použít k různé práci. Pokud Martin Michna hlady nepadne, možná pochopí, že když nemůže míchat drinky, může třeba míchat beton.
K čemu je takovým nezaměstnaným Michnům budování Temelína nebo práce na částečný úvazek?
Nezaměstnaných Michnů ubyde, teprve když Martinové Michnové začnou chápat, že funkce barmana není navěky a je potřeba brát, co kdo dává. Koneckonců, devadesát procent lidu práci má.
Jenže Martin Michna už možná umřel hlady.
