Richarde, probuď se, Henry se zbláznil.

Seznamte se. Richard Salzmann, kladný hrdina s motýlkem. Generální ředitel Komerční banky v letech devadesátých. Henry Paulson, elegantní padouch. Generální ředitel amerických financí v době krize. Oba promrhali naše peníze.

A oba na to šli od lesa.

I když, ne až tak docela. Richard Salzmann, ten začal od vypasených amerických žížal. Ministr Paulson zas od chudého amerického instalatéra.

To bylo tak. Zhruba někdy během první poloviny devadesátých let se české hospodářství začalo povážlivě potácet. Muzeální výrobky firmy Tesla  nikdo nechtěl, Tatra 613 už také nebyla bůhvíjak v kurzu a moravské víno nebylo k pití. 

Moudré hlavy kdesi nahoře ale vymyslely plán. Republika česká přece vlastní ještě nějaké ty bankovní ústavy a podnikání je třeba podporovat. Nejlépe pomocí vrchnostenských bankovních ústavů, a nejlépe výhodnými půjčkami.

Velikým mistrem v nalévání miliard do černých děr a bezedných žump, jinak také strategických podniků, byl uhlazený pan doktor Salzmann a jeho Komerční banka. Panečku, na co všechno se tehdy ve jménu podnikání daly dostat peníze...

Na stelivo pro kočky, padesát milionů. Na dřevěnou sochu bez prstu ukradenou z kapličky, deset milionů. Na zavřený lom a starou garáž, pět milionů. Na hovězí čtvrtky a vepřové půlky, miliarda. Na české žížaly milion a na ty tlusté americké miliony dva.

Lidově se takovému vyhazování peněz oknem říkalo bankovní socialismus. Jak to dopadlo, víme dobře. Stamiliardy ztrát se utopily v Konsolidační agentuře, všechny ty báječné podniky stejně pokrachovaly a hospodářská krize trvala až do konce devadesátých let. Inflace byla jeden čas vysoko nad třináct procent a nezaměstnanost se potácela kolem deseti procent ještě v roce 2005, tedy ještě bezmála deset let poté, co celý bankovní socialismus začal bankrotovat.

Co s tím má společného ministr Paulson? Dostal báječný nápad si to samé vyzkoušet u sebe doma, a pořádně. Pro začátek se rozhodl prošustrovat dvě stě padesát miliard americké měny, solidních tisíc  dolarů na jednoho daňového poplatníka.

Úmysly měl samozřejmě dobré. Dvě stě padesát miliard mělo původně jít na posílení kapitálu krachujících bankovních ústavů. Což o to, kapitál potřebují banky ve Státech jako sůl a dvě stě padesát miliard by možná zalepilo dvě nebo tři nejhorší díry.

Jenže ministr Paulson chce také předejít recesi a krachům a nezaměstnanosti a podpořit dostupnost úvěrů a nalít peníze do podniků, Chryslerem počínaje a instalatérem Walterem Skajewským konče. To aby nebyla krize, víme.

Takže se pan ministr rozhodl, že dvě stě padesát miliard bankám sice dá, ale že si přeje, aby je banky zase honem a rychle rozpůjčovaly. Že je zase honem a rychle nalijí do bezedných černých děr různých General Motors, Chryslerů, Fordů a jiných fabrik na ztráty? Koho by to trápilo. Pan ministr si to přeje a jen co dojde dvě stě padesát, což bude příští týden v úterý odpoledne, tak jistě pošle dalších pět set.

Že všechny ty fabriky pokrachují, skoupí je za babku Číňan, bankám zbudou oči pro pláč, krize bude zuřit ještě v roce 2015 a stát bude platit jako mourovatý? Kristepane, kdo to mohl dopředu vědět...

Jen doktor Richard Salzmann by snad mohl poradit. Ten by věděl, co se stane, když stresovaný státní či polostátní ouřada začne podestýlat chcípající hospodářské kobyle balíky tisícovek. Kobyla bankovky sežere a následně stejně pojde.

Bohužel, doktor Salzmann už je nějaký čas na odpočinku a Henrymu radit nehodlá. Jen snad drobná společná modlitbička všech nás pracujících poplatníků by mohla být vyslyšena...

Probuď se, ó Richarde, o pomoc prosíme. Henry se zbláznil.