Příběh dobrého člověka.

Jmenuju se Milan. Moje žena dostala dopis. Moje žena dopisy nečte. Já je taky nečtu. Jenom je platím.

Jmenuju se Milan. Je mi čtyřicet dva roků.

Chodím do práce. Dělám na radnici. Mám manželku, jsme spolu patnáct let. Starší syn má čtrnáct, mladší deset. Mám byt a chatu. Auto má manželka.

Manželka do práce nechodí. Manželka nikam nechodí, je na sociálce. 

Už ale spolu nebydlíme.  

Ona teď bydlí s přítelem. Její přítel byl pětkrát v kriminále, a ona je teď s ním těhotná.

Já toho jejího přítele znám. On k nám chodil na kafe, protože s manželkou chodil do školy. A pak mně lidi řekli, že se s ním tahá. Tak jsem je vyhodil a manželka řekla, že se se mnou rozvede.

On nic nedělá a manželka ho živí. Ona teda taky nic nedělá, jenom si chodí pro úvěry a pak je neplatí. A on jí říká, ať to neřeší, že se v tom vyzná.

Její dopisy chodí ke mně. Já je většinou zahazuju. Ale taky někdy nějaký otevřu a pak mám strach. Radši ho zaplatím.

Když jsem tam šel, aby s tím něco udělali a nebo mně aspoň vrátili to auto, tak mě vyhodili. Že mně prý do jejich věcí nic není.

Já vím, že není.

Ale ten váš poslední dopis jsem si přečetl, a já už jí ho dávat nebudu a hned to zaplatím, nemějte strach, pane.