Mašinfírové jdou do stávky. Ouřadové staví barikády ze štemplů. Rentiéři mávají holemi. Piloti eroplánů chtějí peníze... Všichni by chtěli víc a víc, a všichni křičí o peníze. Rád přispěji malou bajkou - je z Chánova, tak tedy Příběh Chánovský.
Většina z mých čtenářů dobře ví, že krom jiného vymáhám dluhy. Větší i menší, dluhy z podnikání i dluhy z obyčejných drobných úvěrů.
Stalo se mi nedávno, že jsem měl vymáhat paní Annu. Důchodkyni, zřejmě starší dámu, kdesi na předměstí Mostu.
Moc jsem nezkoumal, co je to zase za adresu. Kam vlastně jedu mi došlo až tehdy, co jsem se octl mezi oněmi průhlednými činžáky, školou a čtyřmi obývanými paneláky, kde toho času bydlí možná tisícovka, možná víc chudáků. Bůh ví, kolik jich vlastně je, půlka jsou polonahá děcka, půlka jsou ženské a staří, chlapi jsou v Německu, po hernách nebo v kriminále.
Což o to, s paní Annou se šlo celkem rychle dohodnout, a jakž takž jsme se dobrali k nějakému výsledku. Šikovné místní děti si ale za těch pár minut stačily všimnout, že mám na zadním sedadle auta pohozeny nějaké drobné.
Příznám se, že jsem se bál, aby mi z vozidla kvůli pětikoruně neudělaly kůlničku na dříví, dopadlo to ale úplně jinak.
Z houfu polonahých a nepopsatelně usmolených otrhanců ke mně napochodoval možná pětiletý ušpiněný klučina. Nevěřil jsem vlastním uším, že veleslušně a uctivě povídá "Dobrý den, pane, prosím vás, nemáte peníze?"
Podotýkám, že stále stojíme na tom příšerném chánovském apelplacu, kde čekáte úplně cokoli, jenom ne "dobrý den" a "prosím vás".
Mírně konsternován jsem vytáhl drobné a nastal chaos. O pár korun se začaly hlásit davy děcek, prvňáci mi ukazovali svoje ještě prťavější brášky, výrostci natahovali ruce pro cigarety a jakási slečna žádala rovných čtyři sta korun.
Pro rozumného člověka nejvyšší čas čestně ustoupit. Mě ovšem napadla půvabná myšlenka, že bych mohl onomu předškolákovi přece jenom dát nějaké ty drobné. A nenapadlo mě nic lepšího, než začít smečce polonahých malých desperátů kázat, že mrňous slušně poprosil a proto dostane právě on a už nikdo jiný.
Nikdy bych nevěřil tomu, že se uprášení, kolozubí a otrhaní školáci začnou bez větších diskusí řadit do fronty, pustí prťavce dopředu a nechají ho, aby si vzal svého vyproseného búra. "Von poprosil, a tak mu pán dal peníze!" zněl hlas davu.
Dal jsem mrňousovi pětikorunu, přidal další mince a odjel směrem na Bílinu.
Odnáším si tak z onoho chánovského výletu jedno malé ponaučení: i ušpiněné romácké děcko zřejmě chápe, že když něco chci, musím si to zasloužit a musím si na to vydělat. A když je v banku jenom pětikoruna, tak ji holt dostane ten, kdo si ji zaslouží nejvíc.
Tedy pro všechny uřvané mašinfíry, chovatele skotu, piloty boeingů, státní úředníky, bankéře, rentiéry a jiné: doba je zlá, ale spravedlivá - peněz je málo a dostane je jenom ten, kdo si je opravdu zaslouží. Pokud to nechápete, vydejte se na pár lekcí do Chánova, tam vás to rychle naučí.
Nu a jestli vás to nenaučí chánovský předškolák, bude to asi muset zkusit nějaký ten Mezinárodní měnový fond. Ovšem ten už pro vás nebude mít ani tu pětikorunu.
