Bašty kapitalismu se hroutí. Hamižnost byla po zásluze potrestána, nagelovaní zelenáči přesouvající miliardy jsou na dlažbě a noviny pláčí, že je ouvej. Ale není, kamarádi, jenom přestaneme zírat do monitoru a začneme pracovat.
V polovině července jsem si dovolil sepsat článek, který byl finančními znalci zle sepsut. Zněl takto:
"Jistě máme ještě všichni v živé paměti, co se asi tak dělo před pěti lety. V květnu byla vedra, léto bylo slunečné a víno vynikající. Světové hospodářství včetně našeho se utěšeně rozjíždělo, ropa byla za hubičku, špatné zprávy se skrývaly hluboko pod obzorem a všichni na Západě byli ještě bohatí. Prostě nebylo to jako dnes, kdy zuří krize. Všechno bylo přinejmenším narůžovělé.
Proto by možná neškodilo zopakovat, jakých hodnot dosahovaly burzovní indexy v onom slunečném, bezstarostném srpnu roku 2003:
Praha (PX 50): 600 bodů
New York (DJIA): 9300 bodů
Frankfurt (DAX): 3500 bodů
A nyní si zopakujme, jak jsme na tom nyní, v krizí potemnělém, deštivém červenci roku 2008:
Praha (PX): 1400 bodů
New York (DJIA): 11000 bodů
Frankfurt (DAX): 6100 bodů
Vypadá to tak, že hlavní západní trhy sice zamířily směrem dolů, ale cesta z kopce může být ještě docela dlouhá. Propad burz o dalších dvacet nebo třicet procent směrem dolů by neměl překvapit vůbec nikoho, a ještě jednou dvacet procent dolů bude možná potřeba k tomu, aby akciové trhy začaly alespoň zčásti odrážet prostředí globální mizérie. A naše matička Praha? Tady může být těch procent nejdřív třicet a pak ještě padesát. Koneckonců, z pohledu celého světa je náš akciový trh zhruba stejně hodnotný jako na pražské burze emise AAA Auto. Jak to zatím dopadá s akciemi AAA, víme všichni." (konec článku ze 17. července).
Jestli si pamatuji správně, tak u většiny burz jsme dnes o nějakých pět až patnáct procent níž než v polovině července. Podle ekonomických novinářů a jim podobných smutných bytostí to znamená, že zuří stoletá krize. Podle mě to znamená, že jsme tak plus minus ve čtvrtině cesty směrem dolů, a toť vše.
Žádná krize se nekoná. Samozřejmě, pro lidi, kteří vyrostli v přesvědčení, že bankovní úředník je nejužitečnější tvor na světě a prodejce životních pojistek je něco víc než ubohý drotár, to musí být rána strašlivá. Je možné, že hodně lidem přijde odpudivá představa, že král je nahý a klimatizovaný bankovní kurník jim už ráno v devět neotevře svoje pohostinná vrátka. Takový je ale život. Na dluh se žít chvilku dá, ale když včas neumřete, dluhy Vás dohoní.
Vypadá to tak, že teď honí nás všechny. Abychom se z toho úplně nezbláznili, bude dobré si ještě jednou připomenout, že před pěti, deseti lety byly burzy ještě mnohem níž než teď a žádný armageddon se nekonal. Bude dobré si ale také připomenout, že kdo chce hospodářsky přežít, musí těm ostatním nabídnout něco, co opravdu chtějí. Dobrá auta, funkční software, kvalitní mobily, fajnové hotely, čerstvé hrušky nebo třeba pralinky Godiva.
V životní pojistce se holt nesvezete, kreditní kartu si neobujete a spotřební úvěr Vám bude nanejvýš tak ujídat poslední hamburger.
