Na vlastní oči jsem viděl, jak pravda a láska vítězí nad zločinem. Viděl jsem hrdinné žižkovské četnictvo v boji s pouličním gangem. Viděl jsem vítězství dobra.
Stalo se na Olšanech, mezi rozptylovou loučkou a kořalnou na Parukářce. Od tramvaje devítky vyrazila ozbrojená banda pouličních lupičů. Proti ní se s holýma rukama postavila udatná pěší rota četnictva v záloze. Za velikých obětí a chrabrosti četnictva byl gang přemožen, bandité spoutáni a mezi jásajícími davy odvedeni na popravu před budovu ministerstva dělostřelectva na Havlíčkově náměstí číslo 7.
Tolik stručná zpráva z vládního tisku.
Jako očitý svědek musím, bohužel, uvést zprávu žurnalisty Kroupy na pravou míru.
Lotrové byli hned dva. Obtloustlí, zasmrádlí, v kulichu a manšestrákách. Zvolna dýchavičně vyklusali od refýže, podlezli zábradlí a rozhlíželi se, kudy by tak bezpečně přešli do parčíku. S mocným kvílením brzd jim cestu zastavila oktávie státní policie. Za okamžik druhá a za minutku třetí. Kolem krvelačných bezdomovců se srotilo osm státních policistů. Dva se bandity usilovně pokoušeli legitimovat, šest dalších je služebními kolty jistilo. Další průběh střetnutí policie s gangstery byl vzhledem k mohutné převaze policie ve zbraních i lidské síle nezajímavý.
A tak je to s českým četnictvem vlastně pořád.
Bídně placení a nedovzdělaní žurnalisté zuřivě popisují, jak hrdinné četnictvo zasahuje proti pirátům, mordýřům, rozkradačům, nepřátelům státu, židům, vagabundům a gaunerům, a jak bychom se bez strážníka nedožili rána. Nikdo z prostých občanů si ovšem nevzpomíná, že by zrovna jemu četník pomohl, že by ho ochránil před zločinem, lumpa odchytil nebo uloupenou movitost promptně navrátil. Jistě, tu a tam si občan vzpomene, že jeho oznámení kriminalista hrdinně odložil nebo že mu četník vypsal bloček za prošlou lékárničku, ale to je asi tak všechno.
Přitom když se občan ocitne v jakékoli obyčejné zemi, kde není každý druhý u četnictva a každý třetí konfident, po barevných uniformách ani vidu, ani slechu. Můžete pěšky projít všechny civilizované státy Unie, pěkně podle abecedy, a za celou dlouhou cestu potkáte četníků asi tolik, jako když si jdete od Flóry ke Dvěma hrabalům pro bramborový salát.
Nemám přitom zprávy, že by se kdekoli na sever, jih nebo západ od hranic republiky gauneři stříleli na náměstích a silniční piráti přejížděli důchodce po veletuctech.
To jen obyčejní občané republiky a frustrovaní žurnalisté mají neodbytný pocit, že veškeré jejich smutky, neštěstí, traumata, bídný život, pošlou kočku, odřenou Fábii a exekuce na plat i věci movité vyřeší udatný četník. Jen obyčejný občan český naléhavě touží po tom, aby mohl četnictvu všechno udat, oznámit, vyslepičit a nameldovat a za krádež bonbónů žádat trest smrti oběšením.
Mohl by si ale udatný občan český tu a tam vzpomenout, že když bude polovina občanstva u četnictva, bude druhá polovina pravděpodobně brzy hnít v kriminále.
