Danka Miškovská má dvacet let, tři děti a zhruba sedm zubů. Krom toho má pekárnu, obchod s vuřty a fabriku na sušené oříšky. Danka je kůň.
Danka je dobrý kůň. V pustině okolo Postoloprt špatné koně neběhají. Danka neumí psát, čte jenom tak napůl, elektřinu v baráku bere od sousedů, hadry bůhvíodkud. Ale jako každý správný kůň má mobil, adresu a platnou průkazku.
Od koho jste koupila tu pekárnu, paní Miškovská?
Postáváme v suterénu rozmlácené a smradlavé ruiny. Kolem se poflakuje dalších pět Miškovských, co by tou dobou měli sedět někde ve druhé až osmé třídě.
To mám od toho pána co tady už byl předtím! No toho pána! Jako toho Prokeše! Už od něho máme deset tisíc!
Víte, paní Miškovská, že podle papírů máte mít taky od spořitelny dvě oktávie a jednu ávii?
No to nevím! Ukažte mně ty papíry? No to je nějaká blbost, to není možný, já žádnou oktávii nebo co nemám a nic vo tom nevím, přísahám vám, pane.
Kolem omlácené ruiny je sice všechno možné, ale naleštěné oktávie s namalovanými rohlíky nevidět.
Fakt tady nic není, já nic nemám a o žádných autech nic nevím. A běžte pryč, tady nic není.
Tak pravil kůň, ámen a šmytec, nasupeně zalezl do brlohu a rozhodl se mě nadále ignorovat.
Jaké z toho plyne ponaučení? Úžasné. Copak udělá Péťa Krčál, licencovaný padouch, když jde krást auta? Hlavně si nekoupí šperhák, bambitku nebo nedejbože páčidlo.
Koupí si od advokáta Procházky z Lumírovy ulice v balíčku s mašličkou zbrusu nové s.r.o. Chvíli předstírá, že dováží vuřty z Užhorodu. Pak jde do banky, udělá milý kukuč na úředníka a vezme si na úvěr oktávii.
No a pak jede ve středu odpoledne Péťa do Mostu za handlířem Prokšem, koupí od něj za dvě pětky z Postoloprt koně, a auto je fuč.
Péťa má auto. My máme koně. Máme dobré koně.
