Světem zuří krize. Peníze se vypařily, není na iPody a dvojitý hamburger si dá jen milionář. Jen v placaté, nevýbojné krajině od Děčína po Poštornou vládne klid a mír. Proč asi?
Pro odpověď zajděte do pokojíčku ke svým dítkám a konfiskujte jim učebnici dějepisu. Pokud děti nemáte nebo ještě neumějí číst, rád napovím. Poslouchejte.
Prohráli jsme na Moravském poli.
Pak nám zabili Václava.
Pak byla černá smrt, chaos, Zikmund a husiti, co po nich nezůstal kámen na kameni.
Pak jsme prohráli na Bílé hoře.
Pak nám popravili české pány a zbytek pro jistotu vyvlastnili.
Pak tu byli jezuiti, Švédové, válka, bída a neštovice.
Pak tady řádili Turci.
Pak jsme zas párkrát prohráli, například s Pruskem, s Francií, a pro jistotu zase s Pruskem.
Pak byla jedna světová válka a hned nato druhá.
Pak byl komunismus, měnová reforma, ruské tanky, převrat, inflace a bankovní krachy.
No a mezitím tu máme ještě takové drobné nepříjemnosti jako vpád Pasovských, kruté Habsburky, nevolnictví, párkrát hladomor, jednu či dvě strašné hospodářské krize, tu a tam útlak, okupaci, normalizaci, Černobyl a drancování, pálení knih, hony na čarodějnice, dálnici D1 v pátek odpoledne a zabití posledního vlka na Vysočině.
Jenom ta historická vítězství, epochální počiny a veliké úspěchy nám v dějinách bůhvíproč chybějí.
Pořád jsme ale v té naší placaté kotlině tak nějak zbyli. Je nás málo, celá staletí jenom úpíme, prohráváme kde co a nikdo nás nemá rád, ovšem stále tu spokojeně přežíváme. Co proti tomu zmůže nějaká finanční krize?
My tady holt pořád jsme, byli jsme a zbudem.
