Všecko nejlepší, paní Šubrtová!

Bylo 9. května 1960 a já jsem se konečně dostala do Národního divadla na Smetanovu Libuši. Nebylo to tenkrát vůbec jednoduché, protože na operu se tenkrát hodně chodilo a Libuše se reprízovala jen při výjimečných příležitostech, maximálně čtyřikrát ročně.

Chodila jsem ještě do školy a kouzlo lístků k stání za pár korun jsem objevila až později. Měly jsme s mámou lístky do první řady a já jsem se těšila na Marii Podvalovou jako Libuši a Václava Bednáře, do kterého jsem byla od deseti let tajně zamilovaná, jako Přemysla. Jenže se stalo něco úplně jiného. Daleko víc, než příběh bájné kněžny, mě oslovil vášnivý milostný příběh Krasavy a Chrudoše a já jsem objevila Miladu Šubrtovou. Zařadila jsem se mezi její fanoušky a od té doby až do roku 1979, kdy se mi narodil syn, jsem vynechala jen málokteré její představení. Milada Šubrtová byla členkou opery Národního divadla od roku 1948 do roku 1991 a za ta léta vytvořila desítky sopránových postav českého i světového repertoáru. Mí vrstevníci mají její jméno spojené především s Dvořákovou Rusalkou, která je dodnes jen těžko překonatelná, slyšíme-li slavnou nahrávku šedesátých let. Sama nedovedu říct, kterou z jejích rolí jsem měla nejraději. Možná Taťánu v Evženu Oněginovi. Díky svým hereckým schopnostem byla velmi přesvědčivá a vývoj postavy od naivní mladé dívky po dámu velkého světa byl v jejím podání velmi uvěřitelný. Nebo Zuzanu Vojířovou ve stenojmenné opeře Jiřího Pauera, milostném příběhu Rožmberka Petra Voka a jeho milenky, prosté dívky. Byla to tzv. kláda, kdy postava prakticky nesleze ze scény. Její tak vroucí ukolébavka „Spinkej dítě, kolébá tě tvoje maminka, za chvíli půjdem spolu vítat tatínka“ mi nepřestane znít v uších do smrti. A taky Miladu v Daliborovi, ve které dovedla strhnout k dialogu i herecky méně zdatné partnery, křehkou Violettu Valéry, jejíž scéna se starým Germontem byla vždycky mimořádným zážitkem… A pak Jenůfka v úžasné inscenaci Její pastorkyně Hanuše Theina. Když se sešla s Alenou Míkovou v roli kostelničky, naskakovala v jejich společných scénách husí kůže. Mohla bych jmenovat dalších několik desítek jejích rolí. Důležité ale také je to, abychom si vzpomněli, v jaké době Milada Šubrtová tvořila. Konec padesátých a šedesátá léta byla úžasným obdobím, kdy jádro souboru tvořily významné osobnosti pěvecké, dirigentské i režisérské. Národní divadlo mělo tři budovy, hrálo se každý den a v sobotu a v neděli dvakrát, někdy dokonce i třikrát. Nechci říkat, že by ty budovy vždycky praskaly ve švech, ale takový pohled, jaký je dnes vidět někdy v hledištích naší první scény i Státní opery, opravdu nepamatuji. Toto krásné období skončilo příchodem Přemysla Kočího do čela divadla. Pro celou generaci zpěváků období tvůrčího rozkvětu příchodem mladých, většinou průměrných zpěváků, do určité míry předčasně skončilo. V soukromí je zpěvačka velmi milý, skromný a přátelský člověk. Ke svým fanouškům se chovala v době své největší slávy úžasně. Vždycky dokázala zařídit, aby se dostali do divadla, když bylo vyprodáno. Posílala nám pozdravy z mnoha zájezdů a k Vánocům vždy připravovala dárečky. Nade vše milovala svou maminku, která chodila na všechna její představení a se všemi fandy se ráda bavila. Svůj život spojila s význaným dirigentem Janem Husem Tichým, který léta výrazně spoluvytvářel podobu opery ND. Přes složitou politickou situaci mohla zpívat v zahraničí, o nabídky nebyla nouze. Každou nabídku na stálé angažmá odmítla. „Chtěla jsem zpívat doma, pro české publikum,“ řekla v roce 1999, kdy dostala cenu Thalie za celoživotní operní mistrovství. Zítra má paní Šubrtová narozeniny. Přeji Vám hodně zdraví, pořád je nás ještě dost, kdo na vás stále vzpomínají.