Vánoce mého dětství – konec let padesátých

Spíš než o Vánocích mého dětství, to bude o Vánocích s mým tatínkem. To byl někdy mazec!

Teprve se zešdivělými vlasy jsem schopná pochopit tátův vztah k těmto svátkům. Měl za sebou dětství za první světové války, kdy měla celá rodina hodně vysoko do žlabu a tak naše Vánoce musely být bohaté, alespoň podle tehdejších představ. První problém byl se stromečkem. Ten náš musel být bezpodmínečně do stropu. Bydleli jsme ve starém domě se stropy ve čtyřmetrové výšce. Nevím, jak to táta dělal, ale vždycky tak velký smrk někde sehnal. Jednou přinesl borovici. Když ji postavil do stojanu a rozvázal, zabírala téměř polovinu pokoje a navíc se pořád kácela. Táta to vyřešil jednoduše: přivrtal stojánek k podlaze velkými šrouby. Máma potom často říkala, že tenkrát uvažovala o rozvodu. Ty parkety byly čerstvě vydrátkované a napuštěné krásně světlým hydrovoskem. Druhým rodinným problémem bylo věšení záclon. Měli jsme je maminkou ručně háčkované, které se po vyprání a naškrobení musely odnést polomokré na vypnutí na mandl. Tenkrát to tak dělala téměř každá rodina, a tak není divu, že termíny dodání byly hodně na knop. Často jsme je dostali až na štědrý den. Tenkrát byl 24. prosinec normální pracovní den, takže věšení záclon probíhalo někdy kolem páté odpoledne. Táta sešel čtyři patra dolů, přinesl štafle, vlezl na ně a začal věšet. Maminka stála dole a radila. Na dálku opravovala tátovi téměř každý záhyb, takže se dvakrát za mého dětství stalo, že táta již téměř pověšené záclony strhal a na zemi po nich dupal. Pak kopl do štaflí a šel si lehnout na gauč. Maminka šla vraždit kapra a připravovat salát. Dělala jednoduchý moravský, který mám dodnes nejraději a který se nemusí dávat rozležet. Já jsem měla důležitý úkol udělat kompot ze sušených švestek, který jsem upřímně nesnášela. Nejhorší bylo z těch uvařených, polorozpatlaných švestech vytahat pecky. Průběžně jsem přitom kladla mamince kontrolní otázky, jak to bude s těmi záclonami, večeří a dárky a maminka mě uklidňovala, že všechno bude. A měla pravdu. Táta asi za hodinu vylezl znovu na štafle, maminka ani nepípla, když viděla, že je občas nějaký záhyb menší nebo větší, táta slezl dolů, padli si kolem krku a mohli jsme se oddat sváteční náladě. Když jsem byla dítě, nechápala jsem to. Teď už vím, jak muselo rodičům být. Pracovalo se tenkrát i v sobotu, sehnat aspoň nějaké dárky taky nebylo úplně jednoduché. Ve škole nám lili do hlavy dědu Mráze, Sněguročky a novoroční jolku, což většina rodičů nesla velice těžko a nemohli proti tomu moc dělat. Nevím, jak bych to zvládala já. Veselých příhod z vánočního času s mými rodiči mám ve vzpomínkách desítky. Se jmelím, s rozbitou špičkou, s vyhozenými neoblíbenými příbuznými. Některé by se spíš hodily do manželské poradny. Přesto mi rodiče předali lásku k Vánocům. Právě o těchto svátcích na ně nejvíc myslím. Snažila jsem se, abych to dovedla předat i já svému synovi. Jestli se mi to podařilo, nevím, spíš ne. Vánoce jeho dětství přece byly už úplně jiné. Možná, že až jemu vlasy zešediví…