Seriály, seriály…

Někdy v roce 1986 dávala v neděli ČT dopoledne seriál Arabela a večer Ženu za pultem. Jistě si vzpomínáte, jak se Vladimír Menšík v jednom dílu Arabely změní v jezevčíka. Můj tehdy malý synek to oplakal: „Mámo, jak bude pan Menšík hrát večer pana vedoucího, když je jezevčík?“

Dnes seriály uvádí do podobného zmatku mého muže, který, jakmile si občas sednu k televizi, zapne počítač a poslouchá jedním uchem. Občas se probere a klade mi roztomilé otázky typu „Tereza Kostková změnila povolání? A nehrála náhodou taky doktorku v Ordinaci?“ Nebo „Kde se tady vzala Taťána Medvecká? Nezabil se tenhle herec náhodou v ňákým jiným seriálu?“ Po létě plném repríz vystartovaly naše televize na diváka opravdu velkolepě. Která stanice nezplodila alespoň jeden nový seriál, jako by neexistovala. Když jsem byla mladá, bezdětná, měla jsem relativně dost peněz a zdravé nohy, bylo mi šuma fuk, co televize vysílá. Teď je to trochu jiné. Celý život, opravdu od dětství, jsem byla zvyklá chodit do divadel, měla jsem a mám svá oblíbená divadla, herce a režiséry. A tak teď, když se přece jenom musím rozhodovat, jestli mám jít po třetí na inscenaci, která se mi líbila, když si zároveň občas chci koupit knížku, dám si někdy díl televizního seriálu jako chudou náhražku právě za návštěvu divadla. Řeknu vám, je to síla!!! Hlavně ty takzvané nekonečné seriály. Léta už nesleduju jakýkoli pravidelně, nebo dokonce soustředěně, stačí fakt občas, přesto jsem si utvořila představu, jak se takový seriál asi vyrábí. Zřejmě se napřed musí ulovit scénárista, spíš scénáristka, které se zadá téma. Děj má zásadně vést odnikud nikam. Hlavně tam musí být dost místa, aby se mohla kterákoli postava vyrušit, zlikvidovat, zabít a nevím co ještě, pakliže příslušný herec si dovolí ve své roli už nepokračovat. Zakázaná je bezproblémová rodina, matka nebo otec rodiny musí partnerovi nejméně jednou zahnout a děti to musí přijmout v pohodě. Pokud nedojde v rodině k nevěře, nesmí být alespoň úplná. Hezky působí hlavně rozvedená matka, která pracuje ve vedoucí funkci, případně je týraná manželem. Alkoholici a feťáci jsou velmi vítáni. Pokud se náhodou vyskytne v seriálu senior, je mladistvý, úhledný, chápající a všichni ho milují. Výjimkou je, když hraje roli Alena Vránová, v tom případě je to uzurpátorská hysterka, zatímco Květa Fialová je vždy, i ve filmu, roztomile potrhlá. Prostředí domova důchodců je idylické všeobjímající místo. Hlavní postavy musí mít atraktivní povolání: teď frčí lékaři, úspěšné ženy ve vedoucích profesích a úplně nejnověji pedagogové a jejich žáci. Školní prostředí je taky samá idylka, úplně si představuji, jak učitelé při sledování některých scén kolabují. Záběry musí být řazeny přehledně, aby i úplně zabedněný člověk pochopil, že když kamera najede například na vstup do obecního úřadu v Ulici, sedí Václav Svoboda v roli starosty za pracovním stolem, a ne třeba v kině. Dialogy jsou kapitola sama pro sebe. Všechno se pro jistotu zopakuje několikrát. Zrovna nedávno: jedna postava se svěřila své sestře, že je těhotná. Vysadila antikoncepci a manželovi to neřekla, protože na rozdíl od něj touží po dítěti. Sestra ji vyslechne a vzápětí úplně to samé převypráví svému kolegovi . A to všechno skoro v jednom záběru. Je mi líto herců, když vidím, v jaké vatě se musí brodit, a přesto se díky své profesionalitě se z textu pokouší vytáhnout maximum. Přesto bych si netroufla tenhle druh zábavy jen odsoudit. Nenápadně se nám totiž vmezeřil mezi tyhle seriály další fenomén: seriál z převratného dění na naší politické scéně.Kdybych si měla vybrat mezi nekonečným seriálem a nekonečnými nic neřešícími exhibicemi našich politiků, volím seriál. Tam u mě aspoň nevyžadují ani špetku inteligence zcela nepokrytě. A vidím spoustu opravdových profesionálů. A na dění na naší politické scéně stačí jedny pětiminutové zprávy na ČT 24.