Rizika bezstresové liberální výchovy

Mám ráda děti. Ty z naší rodiny i cizí. Mám ráda i děti, které jsou živé, dokonce i ty, které občas křičí.

Koho nemám ráda, nebo spíš koho nechápu, jsou rodiče, kteří svým ratolestem dopřávají beze zbytku tzv. liberální výchovu. Určitě se vám to taky stává: v poledne zajdete do rychlého občerstvení, abyste byli rychle najedení a stačili o polední pauze ještě něco zařídit. Vejdete a mezi dveřmi vás ohluší řev z dětského koutku. Dětičky si tam nehrají, ale řvou. Občas vyběhnou za maminkou, která sedí blízko a ukousnou si kousek něčeho, co obratem naplivou na podlahu. Jejich maminky mají nejspíš plechové uši, protože jim ten kravál nevadí. Říkat jim něco nemá cenu, protože jednak v tom kraválu nic neslyší a i kdyby slyšely, pošlou vás do háje. Ony dopřávají svým dětem bezstresovou výchovu a činí z nich osobnosti. Přitom vychovat dítě tak, aby nedělalo ve veřejných prostorách ostudu, není zas až tak složité. Děti z naší rodiny jsme brali do restaurací od té doby, kdy byly schopné pochopit pravidla bez velkých diskusí. A krom občasného karambolu v podobě brambory pod stolem, nebo lehce pobryndaného ubrusu jsme nic dramatického nezažili. A že náš synek byl nějaké číslo! Pravda je, že tehdy se žádná výroba silných osobností nekonala a většina rodičů se nebála uštědřit dítku výchovný pohlavek, pokud se chovalo nevhodně. Před pár dny jsem si uvědomila, jak ten čas letí! První absolventi rodinné bezstresové výchovy nám dorostli téměř do dospělého věku. A někdy nese opravdu zajímavé ovoce… Stalo se to mé kamarádce v tramvaji. Byla plná tak akorát, že všichni seděli. Proti ní seděla maminka a na sedadle před ní asi pětiletá holčička. No, seděla… Měla nohy opřené o sedadlo, spíš o záda paní před sebou. Těmi nožičkami každou chvíli kopala, až přední sedadlo poskakovalo a v celkem pravidelných intervalech ječela „Chci bonbón!“ Maminka nic. Nakopávaná paní vydržela jednu stanici, pak velice slušně požádala maminku, aby své dceři vysvětlila, že se do sedadla nekope. Ta ji uklidnila, že dceři nic nezakazuje, protože je zastánkyní oné bezstresové výchovy a že za chvíli dcera přestane sama. Dítě to povzbudilo k zvýšení aktivity v kopání i v řevu. Všichni se tvářili pohoršeně, ale zbaběle mlčeli. A pak se stal ten malý zázrak! Z jednoho předního sedadla se zvedl mladíček. Dlouhovlasý, v brýličkách, s batůžkem a šel k mamince. Došel až k ní a se slovy „Já mám taky bezstresovou výchovu!“ vyndal z pusy žvýkačku a nalepil jí mamince na brýle. Vidíte, že taková výchova může být někdy i úžasná věc!? Jen si musíme pořád dávat pozor, abychom nějakého takového absolventa nenaštvali. Ale být tam, kdybych se nestyděla, toho mladíčka bych objala… Navíc jsem přesvědčená, že jeho rodiče nebyli dogmatici a občas mu nějakou tu na zadek šoupli.