Prosím článek o Ornelle!

Tak si představte: strana LIDEM ve vládě zůstane, že jste to vůbec nečekali, že jo? A taky všichni zaplatíme podle návrhu našeho knížete pána odškodnění těm, koho poškodily amnestie a nedostane svoje peníze zpět. Taky jste si mysleli, že by to měli platit ti, co je nakradli?

A slavný český moderátor ukázal poprvé syna! Víte, kdo ten SLAVNÝ moderátor je? Ne? Chyba!! A debaty kandidátů na prezidenty pomalu končí!!! Škoda, škoda, tolik jsme se toho dozvěděli – a nejméně pětkrát od každého z nich. A jaká moudra, například že humanitární obory nevytvářejí žádné hodnoty. Na pana prezidenta byl prý spáchán druhý sarajevský atentát. Taky ministerstvo dr. Hegera se po delší době probudilo a vytvořilo návrh na ochranu dětí před alkoholem a cigaretami. Vypadá to, že zase nebylo pochopeno… Náš pan premiér má jenom sedmnáct poradců. Pak se nedivme, že někdy reaguje trochu pomaleji. Zdá se mi, že takový článek o Ornelle by byl teď docela osvěžující. Omlouvám se za ten zapšklý úvod, ale zprávy posledních dní jsou už nad mé síly. Já chci připomenout něco úplně jiného. Na štědrý den zemřela jedna z mých nejmilovanějších spisovatelek, Jindřiška Smetanová. Nebýt blogera Valíka, který o ní napsal krásnou vzpomínku, prošlo by to bez povšimnutí. Ještě jednou mu děkuju! Mnohokrát jsem si na paní Smetanovou v posledních letech vzpomněla a říkala si, jaká je škoda, že se po nevlídném přijetí knížky o Masarykovi stáhla a přestala psát. Její bystrý úsudek a vtip by byl tak potřeba v dnešní době! Nebo kdyby někdo dostal odvahu obnovit pořad jakým byli rozhlasoví Sedmilháři, v nichž byla právě Jindřiška Smetanová jednou z nejdůležitějších osobností. Její knížky mám v knihovně vedle těch od Jana Wericha. „Ustláno na růžích a pod nebesy“ dokonce třikrát. Co to se mnou je, že poslouchám a čtu ty nejapné novinky a nečtu si ji? Včera večer jsem nechala muže před čtyřiadvacítkou a odešla s Jindřiškou do ložnice. Kdo neznáte její knihy, zkuste je objevit. Třeba povídku „O nezničitelnosti hmoty a hlasu podivného ptáčka“ umím skoro zpaměti a můžu ji číst pořád dokola. A o panu Růžičkovi, kominíkovi, kterého jsem na Kampě potkávala a který málem způsobil smrt malostranského kamnáře, když mu z komína potřásl rukou, nebo o baldachýnu z postele paní hraběnky. Ta Malá Strana, o které Jindřiška Smetanová psala, je nenávratně pryč pod nánosem turistického balastu. Díky jejím knihám zůstala ve své podobě šedesátých let navždy. Jindřiška Smetanová je moje srdeční záležitost, ale knížek, které vám zpříjemní náladu může být! Pro sebe jsem učinila včera večer rozhodnutí: televizi a rozhlas v minimálních dávkách, v novinách číst kulturní rubriky a na internetu si budu číst jenom maily. Snad se to všechno někdy přežene…