Na co vzpomínám 14. února

Tak tu máme zase Valentina, obchody se snaží prodat všechno možné i nemožné, abychom se milovali… Počet příznivců i odpůrců tohoto importovaného svátku je, zdá se, v posledních letech v rovnováze a až růžovo – červené šílenství v obchodech odezní, nastanou zřejmě teprve ty pravé žně pro příznivce svátku.

Ve slevách budou moct nakoupit hrníčků, medvědů a srdíček na několik příštích Valentýnů dopředu. Celá léta mně tenhle svátek nevášní, ale ani nevadí. Vždyť jsem přežila desítky mezinárodních dnů žen, a že to byly oslavy někdy docela pitoreskní. Každého 14. února vzpomínám na své rodiče, především na mámu. A pak na jednu naši sousedku, paní Šafránkovou. 14. února 1945 odešli moji rodiče do práce. I maminka, přes pokročilé těhotenství. A to jí i mně zachránilo život. Rodiče bydleli v ulici Na Moráni, což je přímo proti Emauzskému klášteru, který se stal terčem útoku amerických letců. Nálet přišel podle svědků nečekaně, někdy kolem poledne. Kromě kláštera a nemocnice dostalo zásah několik obytných domů. Náš dům přímo zasažen nebyl, ale tlaková vlna od protějšího zničeného domu úplně poničila i náš dům. Když se naši vrátili z práce, našli strašnou spoušť. Byt byl neobyvatelný, rodiče si mohli vzít narychlo jen nejnutnější věci a několik dalších týdnů putovali po náhradních bytech. Maminka mi často vyprávěla, jak první dvě noci bydleli s mnoha dalšími lidmi někde ve sklepě, kde ona, jako těhotná, měla tu výsadu, že mohla odpočívat v dřevěných neckách postavených na dvou židlích. Musel nad námi tenkrát držet ochrannou ruku někdo shůry, protože jednou se rozespalá postavila, necky se převážily a ona z té výšky upadla na kbelík, který úplně zmáčkla. Přežily jsme s maminkou obě… Chudák máma, už o dvě děti díky válce přišla. Náš dům byl totiž také blízko kostela Svatého Cyrila a Metoděje, kde se skrývali atentátníci na Heydricha a když se je Němci z krypty kostela snažili vypudit, udělali tak rozsáhlá bezpečnostní opatření s celou „parádou“ , že moje maminka z rozčilení potratila v pátém měsíci dvojčata. No, je to už 66 let a zbylo jen pár vzpomínek a jediným hmatatelným důkazem celé události je pro mne náš starý černý příborník, který se dodneška, jakmile na něj zasvítí slunce, leskne tisíci drobounkých skleněných střepů z vybombardovaných oken. Z našeho domu zahynula při náletu jen Markéta Šafránková. Už si nevzpomínám, kolik let jí přesně mělo být, ale byla velmi mladá a prý velice krásná. Bydlela se svou matkou a sestrou v suterénním bytě na úrovni sklepa. Jedna místnost, tmavá, vlhká s neutěšeným výhledem na špinavý dvorek s klepadlem na koberce. Vidím dodnes paní Šafránkovou, jak každý den leští mosaznou pamětní desku s dceřiným jménem na našem domě. V tom příšerném bytě paní Šafránková i s druhou dcerou a jejím manželem dožila. Několikrát prý odmítla lepší byt. Zřejmě nemohla opustit místo smrti své dcery, nevím, moc toho nenamluvila. Kampak ta pamětní deska zmizela? Naposled jsem šla kolem před několika lety a už jsem ji tam neobjevila. A proč to vlastně píšu? Ani sama nevím. Možná proto, že je ještě docela dost lidí, pro které 14. únor znamená také něco jiného, než komerční svátek. A protože letos není kulaté výročí, takže si možná nikdo v novinách nevzpomene. A s přibývajícími lety jsem si dost přeházela hodnotové priority. A tak vás,kdo jste dočetli až sem, prosím, věnujte kratičkou vzpomínku všem těm zbytečně mrtvým…