Na co koukat v televizi (pro ty, co dávají přednost divadlu)

Téměř až do důchodového věku mě televize nebrala, dávala jsem přednost návštěvám divadel, koncertů a kin - jenže! Stačí jedno špatné šlápnutí s následkem hodně blbě zlomené nohy a jak jste najednou rádi, že takový vynález, jako je televize, vlastníte i vy.

Se zájmem sleduji, jak se vede v tisku diskuse o tom, na co se nechceme koukat, ačkoli nám to naše televize nezištně nabízejí a kvůli nám, co se nedáme oblbnout, musejí dokonce měnit vysílací schéma. Od té doby, co máme nejen televizi, ale dokonce i kabelovou televizi, jsem v klidu. Z nabídky programů se vždycky něco najde. Mám ráda staré filmy. Vzpomínám, jak jsem v dětství objevila Charlie Chaplina, Laurella a Hardyho a hlavně Vlastu Buriana s celou jeho generací. Chodila jsem na ty filmy tajně sama do kina Hvězda na Václaváku, kde se promítaly nonstop za dvě a tři koruny. Když se to náhodou dozvěděl táta, málem zkolaboval, protože to kino bylo nejen mimořádné svým programem, ale také hustotou různých, jak bych to řekla, netradičně sexuálně orientovaných návštěvníků, což mě v mých třinácti letech opravdu nenapadlo. Kino mi bylo s okamžitou platností zatrhnuto, a tak jsem se se starými filmy setkávala až v dospělém věku v kině Ilusion na Vinohradech, kde se tyhle filmy hrály i za totáče. Teď se dívám často na CS film, kde dávají právě převážně staré české filmy. Téměř každý den je z čeho si vybrat. A právě na jeden film, který vysílá tenhle kanál zítra od dvanácti hodin, bych chtěla spřízněné duše upozornit.Jedná se o filmovou adaptaci Čapkova Loupežníka z roku 1931. Dávají ho teprve podruhé a do prázdnin už prý bude vysílaný pouze jednou. A čím je tenhle film mimořádný? Odborníci se shodují, že patří spíš k těm špatným. Má ale jedno prvenství, které mu už zůstane navždy. Je to jediný film, ve kterém hraje jedna z největších hereček všech dob, ikona Národního divadla dvacátých let minulého století, Marie Hübnerová. O filmovém Loupežníkovi jsem četla o téměř ve všech memoárových knihách našich herců a velmi jsem si ho přála vidět. O Marii Hübnerové s úctou hovoří všechny její vrstevnice, žákyně i ostatní kolegové z divadla. Vytvořila v Národním divadle od roku 1895 do roku 1931, kdy zemřela, přes tři sta vesměs hlavních rolí. Odborníci vyzdvihují hlavně její role za režijního vedení Jaroslava Kvapila a K. H. Hilara, jmenujme alespoň Ibsenovu paní Alvingovou ve Strašidlech, Shawovu paní Warrenovou nebo paní Dulskou ve známé polské hře Morálka paní Dulské. Hrála také mnoho komediálních rolí českých i zahraničních dramatiků. Vyučovala herectví a k jejím žačkám – protože učila jen dívky – patřily například Růžena Nasková, Eva Vrchlická, Olga Scheinpflugová, Zdena Baldová nebo Anna Sedláčková. V soukromí vedla podivínský život, hlavně po smrti manžela, novináře Václava Hübnera. Žila opuštěně v bytě plném věnců a usychajících květin se svým stařičkým pekingským palácovým psíkem, věnovala se charitě, výuce herectví a ožívala jen v divadle. Pamětníci se shodují, že v posledních letech přišla před představením unavená, drobná žena, která sotva mluvila, ale jakmile vešla na jeviště, jako pokropená živou vodou, změnila se zázračně v postavu, kterou vytvářela. Pro její moderní herectví bylo typické „vlající a přitom nadmíru hutné gesto“ , jak píše Edmond Konrád, pro každou roli jiné, jímž dovedla charakterizovat svou postavu. A tohle je právě patrné v Loupežníkovi, kde hraje Fanku. Je to opravdu zážitek. Marie Hübnerová přenesla svou divadelní Fanku beze změny na filmové plátno, nechtěla ve filmu vůbec hrát, protože si uvědomovala odlišnost divadelní a filmové práce. Filmový štáb v čele s režisérem Kodíčkem si netroufl Hübnerovu usměrňovat a tak na jednu stranu je film nepříliš vydařený, na straně druhé je významným a vlastně jediným svědectvím o tehdejším způsobu divadelní práce. S výsledkem nebyla spokojená, přesto se další nabídky na filmové role jen hrnuly. Další filmy už nestačila natočit. Nedočkala se ani premiéry filmu Loupežník. A tak vy, kdo máte rádi divadlo a zajímá vás herecká divadelní práce, podívejte se zítra na Loupežníka, nebo si ho nahrajte, jste-li v práci. O Marii Hübnerové se můžete dočíst v knihách: Karel Engelmüller: Marie Hübnerová, vydal Alois Srdce v Praze 1928 Ljuba Klosová: Život za divadlo, vydal Odeon 1986