Jak jsem přišla k podepsané fotografii Gérarda Depardieu

Přátele si člověk může vybírat, aspoň se to říká. Párkrát se mi to v životě povedlo a mám několik málo opravdových kamarádek, které mi můžete závidět.

Dnes bych vám ráda vyprávěla o Evě. Je to jedna z nejstatečnějších ženských, které znám, a kdybych to uměla, napsala bych o ní knihu. Když kamarádíte s Evou, nikdy si nejste jistí, co vás čeká v příští chvíli. Překvapení, která dovede uchystat svým přátelům jsou velmi invenční a širokospektrá a dokáže jejich přípravě obětovat hodně času. Občas jsme spolu chodily i do kina. Věděla, jak jsem zatížená na francouzské filmy a jak se mi líbí herci typu Jeana Gabina, Lina Ventury Jeana Paula Belmonda a Gérarda Depardieu. Zkrátka chlapáci. Když mi bylo padesát, přestěhovali jsme se. Takové stěhování je vždycky trochu horror, ale úplně nejhorší je zařídit nahlášení nové adresy všude, kde je potřeba. Nějak jsem zapomněla na poštu a tak když jsem ve schránce objevila dopis z Francie, stála jsem před otevřenou schránkou úplně zmatená. Kdo mi to může psát, když nikdo ze zahraničních přátel ani neví, že jsme se přestěhovali? Vytáhla jsem poměrně velkou obálku opatrně, jako by mě mohla kousnout a pomalu ji otevřela. Vypadala na mě fotografie Gérarda Depardieu s podpisem a VĚNOVÁNÍM!!! Okamžitě jsem vytočila Evino číslo: „To ty, že jo?“ „Fakt už to přišlo?“ ptala se moje kamarádka se smíchem, „to se tedy povedlo, narozky máš pozítří!“ No, zkrátka sfrefila jsem se na první pokus. Kdo jiný by taky vynaložil takovou námahu! Ono když o tom takhle píšu, to vypadá jako nic, ale víte, co všechno musela Eva udělat? Za prvé musela zjistit, kde má Depardieu své zastoupení. Za druhé, neumí francouzsky ani slovo. Šla za naší společnou kolegyní, která zas umí francouzsky jak když bičem mrská a společně spolu daly dohromady srdceryvný obdivný dopis, který s mistrem zjevně šoupnul tak, že na předem podepsanou fotku připsal věnování. Je to patrné na první pohled, protože použil trochu jinou tužku. Ta fotka se mnou strávila na zdi kanceláře všechny roky až do mého odchodu do důchodu a budila docela pozornost. Dnes visí v předsíni vedle mé milované toaletářky od Ivy Hüttnerové a každý, kdo k nám přijde poprvé, si jí taky všimne. Jsem ráda, že k nám zaručeně nedorazí Gérard Depardieu osobně. Byl by krutě zklamán. Určitě si podle obsahu dopisu myslel, že své věnování připisuje nějaké osmnáctce, a ne ženské skoro před důchodem. Ale uznejte: nebyl to zatraceně originální dárek?