Chvála trpaslíků

Vždycky, když jsme zavalováni těžko stravitelnými informacemi z naší politické scény, i pokud jsou nám servírovány jako humoristický seriál, čtu nejraději blogy o obyčejných věcech a chce se mi o obyčejných věcech psát. Dnes zkusím trpaslíky.

Zaslechla jsem, jak reportér říká, že pokud si cizinec chce přivést něco typického z Česka, mohl by se domnívat podle sortimentu na hraničních přechodech, že typický suvenýr od nás je zahradní trpaslík. A to mě zaujalo. Trpaslíků je opravdu všude na hranicích plno, ale od kdy? Když jsem byla malá, byl zahradní trpaslík synonymem buržoasního nevkusu, téměř nepřítel socialismu a vůbec se nedal sehnat. Měla jsem jednoho oblíbeného. Stál u bazénku na nádraží v Ledči nad Sázavou, v ruce měl prut a lovil z toho bazénku rybu. Ta ryba tam opravdu byla, ležela betonová na dně a chudák trpaslík ji nikdy neulovil. Kdykoli jsme přileji za dědou, museli rodiče návštěvu u trpaslíka přetrpět. Byl rok od roku omšelejší, až jednou v létě zmizel úplně. Řvala jsem jak tur, až mně táta musel plácnout jednu výchovnou na zadek. Pak mi trpaslíci nadlouho zmizeli z mysli. Až do dospělosti. Moje první dospělé setkání s trpaslíkem je spojeno s nákupem v bývalé NDR. Tyhle nákupy by samy o sobě vydaly na několik článků, chci se ale držet tématu. Jely jsme jednou s kamarádkou jen tak nakoupit před Vánocemi pár drobností, jako jejich jmenovky na dárky, vánoční ubrousky a papíry. Ona ale měla ještě jeden důležitý úkol: sehnat trpaslíka. Chtěli ho s manželem zahrabat kamarádovi na jeho zahrádku, kterou opečovával s velkou láskou, do záhonu tak, aby mu čouhala jen špička čepičky. V NDR se opravdu prodávali, byli malí, z umělé hmoty, a docela oškliví. Trpaslík neměl vykonávat žádnou činnost, měl to být trpaslík líný. A víte, že jsme ho nemohly sehnat? Všichni byli děsně pracovití. Vybraly jsme jako kompromis trpaslíčka s lucerničkou. Z kamarádčina vyprávění vím, že zahrabávat v prosinci třiceticentimetrového trpaslíka pod zem je blbost, ale vytrvalost úspěch přináší. Kamarád ho objevil až v předjaří a málem ho schvátil infarkt, protože mu poničil jakési cibulky. Setkání druhé taky nebylo špatné. To se zase moje milovaná kolegyně Zuzana rozhodla, že trpaslíka daruje svému muži k padesátinám. Ohrnula nos nad umělohmotnými východoněmeckými výrobky a zvolila klopotnou cestu podání inzerátu. Podala celkem čtyři, ale nic. Když už to málem vzdala, dostala jednu odpověď, ve které jí kdosi nabízel metrového, staršího, ale zachovalého, leč nutně potřebujícího restaurování v podobě nátěru. Zorganizovala pomocí kamarádů složitý převoz trpaslíka až odněkud ze severních Čech. Vážil snad metrák a byl to opravdu prvorepublikový fešák. Pak svolala několik porad s cílem rozhodnout, má-li být před předáním trpaslík nabarven či ne. Verdikt byl negativní, všichni jsme věděli, že její muž je velice šikovný kutil a mohlo by ho mrzet, že za něj práci udělal někdo jiný. Byla jsem při předávání daru a musím říct, že to bylo poprvé a naposled, kdy jsem tohoto muže viděla v radostných rozpacích. O víkendu se zavřel do dílny a jal se pracovat na vylepšení trpaslíkova vzezření. Večer ho našla kamarádka v hlubokém zadumání nad téměř hotovým dílem. Přemýšlel nad barvou ponožek. Původní bílá se mu nezamlouvala, prý by se rychle špinila… Když bylo padesát mně, přála jsem si trpaslíka taky. Moji hoši mě vzali k Plzni a já si tam jednoho vybrala. Zatlouká obruč na sud, tak mu říkáme Béďa. Bydlí na chatě, v zimě vevnitř a přes léto pod borovicí. Druhý rok dostal bráchu, Láďu. Přála jsem si, ví Bůh proč, aby měl konvičku a zalíval. Koupili jsme jednoho s konvičkami dvěma a ten bydlí převážně v chatě. Jakmile ho totiž dáme ven, začne do několika hodin pršet a vzhledem k tomu, že u nás prší velice často, má chudák, pokud nepotřebujeme zalít zahradu,většinou zaracha. Letos jsem půjčila na léto chatu kamarádce s rodinou. Za tři dny jsem dostala esemesku: Je to tu fajn, vencim ti trpasliky, jen skoda, ze zatím porad leje.Rychle jsem odpesala: Okamzite uklid Ladu, jinak neprestane. Ktery je Lada, následoval dotaz. No, zkrátka Láďa šel domů a zbytek dovolené prožila kamarádka za slušného počasí. Je mi líto, že u nás nepůsobí Spolek pro návrat trpaslíků do volné přírody jako ve Francii. Možná, že ho založím. Nebo možná, že ty naše trpaslíky vypustím sama. Třeba se jim stýská...