Pořád spolu

neromantik nečte

   Dívám se na tebe a do očí se mi derou slzy dojetí. Jemně tě hladím rozněžnělou dlaní, tiše tě skrápím svými slzami štěstí, svoji tvář tisknu, co nejblíže k tobě, abych cítila tvoji vůni, přivírám oči nad tou nebetyčnou slastí a s blaženým úsměvem na rtech se nebráním vzpomínkám na naše dosavadní společné putování životem.

   Poprvé jsem si uvědomila tvoji existenci ještě jako malá holka, když mi jednou někdo něco udělal, asi sebral hračku, jak to v tom věku bývá, a já tou nespravedlností plakala, přímo řvala, vztekala se, dostávala do transu a ty jsi se najednou odněkud vyloupl. Já tě spatřila, tvá netečnost k mému neštěstí mne ještě více rozbělila, a tak jsem se na tebe celá zlostná vrhla, povalila tě na zem a docela slušně zbušila a zkopala. Pamatuji si, že si mi vyrazil dech tím, že jsi ani nehlesnul. Byla jsem z toho poznání div živá. Když jsem pak vychladla a pochopila, že jsem se vyvztekala na úplně nevinném, bylo mi tě tak líto, že jsem tě k sobě přitiskla a dala do tohoto aktu svoji veškerou sílu. Opět si ani nehlesnul, ale to se nedivím ani teď. Já si ještě dnes vybavuji, jak mohutný byl můj stisk, jak pevný a svírající, takže si vlastně možná ani nedýchal...Styděla jsem se za sebe tenkrát, stydím se za sebe i dnes. Abych se vyhla oprávněným káravým pohledům, raději jsem o tomto s tebou nikdy nehovořila.

   Od toho momentu se z nás ale stali nerozluční kamarádi a skoro pořád jsme byli spolu. Už tehdy mi s tebou bylo neskonale dobře a velmi jsem si považovala našeho vztahu. Byla jsem na tebe a naše porozumění pyšná. Pravda, někdy jsem nebyla k tobě přátelsky nakloněná, někdy jsem tě i týdny přehlížela a vytvářela tak dojem, že pro mne vůbec neexistuješ a nic neznamenáš, ale v skrytu duše jsem věděla i cítila, že tě mám stále nablízku, že máme v sobě navzájem skálopevnou oporu, že se můžeme jeden na druhého kdykoli plně spolehnout.

   Nejvíce jsem si této jistoty cenila v období pubertálních výkyvů. Mohla jsem se ti svěřit se vším a ty jsi vždy byl jedno velké naslouchající ucho. Mohla jsem se k tobě kdykoli přitulit a ty jsi vždy byl otevřenou,  hřejivou, utěšující náručí. Mohla jsem být k tobě jakkoli nespravedlivá a ty jsi vždy byl chápajícím přítelem, který mi jemně dokázal poopravit smýšlení o druhých i sobě.

   Slunce a den...Ty a já...

   Když jsem v devatenácti / bože, jak je to už strašně moc dávno!/, utíkala z domu, nebyl jsi příčinou, vždyť ty to víš, ale tehdy jsem poprvé v sobě pocítila, že nemohu a nemíním bez tebe být, že se tě nikdy nevzdám a budu navždy tvou a oddanou, pokud budeš chtít. Tenkrát to taky bylo poprvé, co jsem si dodala odvahy a dokázala, konečně!, tátu o něco kajícně, pokorně poprosit: aby dal svolení naší společné budoucnosti. A otec nám nebránil, pamatuješ? Jen pokrčil ramenem, neřekl ani slovo. Byla jsem neskutečně šťastná!

   A od té doby jsme pořád spolu. Tolik let! Život nás zavál do různých koutů naší vlasti, připravil nám všelijaké podmínky k žití, někdy byl štědrý a přál nám, někdy k nám nebyl příznivě nakloněn, leckdy jsme také zůstali sami, bez přátel, bez společnosti, žili jsme jen jeden pro druhého, ale my jsme vše vydrželi, překonali, byli si vzájemnou oporou a jistotou, kamarádem, přítelem nejvěrnějším...V časech dobrých, v časech zlých...Pořád spolu...Každý by nám mohl závidět!!!...

   Dívám se na tebe a jemně tě hladím...Je mi to líto, že teď musím odejít. Práce mne volá.

   Ale již nyní se těším na večer, kdy zase budeme spolu. Celou noc!...Slibuji!...

   ...Můj milý polštáři!...