Jak jsem zlikvidovala odkapávač

Znáte to. Pořád se ovládáte a děláte ze sebe machry, co se maličkostmi nezabývají, mávnete rukou nad támhletou prudou, tuhletou prudou, děláte, že neslyšíte, nevidíte, doslova a do písmene ledacos zasklíte, jen a jen proto, aby jste v očích druhých neztratili svoji tvář.

   Ale duše se oklamat nedá. V první chvíli je kamarádem, co vás podpoří a drží, ale postupně, tak jak se plní jeho kalíšky hněvů a zloby, opouští své přátelské pouto a obvykle, v tu nejméně vhodnou dobu a pro kravinku, vychrstne celý obsah kalíšků do vašeho krevního oběhu avy jste ztraceni. Vnější svět tomu říká " Ruply mu nervy!"

   A mně ruply dnes. Pro kravinku. V ten moment, kdy zazněla, se mi nejprve zatmělo před očima, pak mi nohy začaly samy od sebe pochodovat kuchyní, zrychlil se mi dech a následně i krevní oběh, takže po malinkaté chvilečce jsem byla rudější než zralé rajče, pěsti se mi sevřely, paže počaly cukat, žíly naběhly, oči těkaly z místa na místo a ze rtů mi vyráželo "Mno!!!...To....!...Do....!....Jak...!", což vůbec nedávalo smysl. Mé krokování nabíralo na intenzitě a v okamžiku, kdy jsem o vteřinečku déle nepříčetným pohledem zůstala na odkapávači, napětí z nohou se bleskurychle přesunulo do rukou, které nebohý to předmět draply a s neuvěřitelnou silou s ním praštily o zem. Očekávala jsem ještě za letu odkapávače k zemi, že se mi uleví, ale ty malé lžičky v něm zastrčené měly jinačí názor a vydaly tak nepříjemný cinkot, že se mi stav ještě více zhoršil. Když mé oči spatřily, že se ty mršky rozptýlily po celé kuchyňské lince a na zemi, těsně vedle odkapávače, způsobně přistál jen hrnec, můj afekt neznal mezí.

   Jedna ruka začala sbírat lžičky, druhá, sevřená v pěst, bouchala do stolu a to přesně do slabik nadávek, které ze mne padaly. Koordinace nebyla možná, ale to mi v ten moment nedošlo. Spíše jsem začala vnímat, že se mi ruce pletou a ta, co doposud udávala takt, ve vzduchu loví lžičky, a ta, co chtěla dělat úklid, se mi zatíná v pěst. Do tohoto zmatku jsem šlápla do odkapávače a noha, v něm zašprajcovaná, nabírala s ním směr i rychlost pro vytvoření velmi kvalitní šňůry. Na záchranu jsem se zachytila kuchyňské linky a druhou nohu přisunovala k první, což ocenil ten hrnec na zemi tím, že táhnul s ní. Avšak nedovolil patám přitisknouti se k sobě, neb se zapřel o ten zpropadený odkapávač. Když jsem vybrala balanc, okamžitě jsem věděla, který syčák za to všechno mé utrpení může. Odkapávač!!!

   Kopla jsem do něj jak nejvíc to šlo! Přijal můj impuls dost neochotně, ale vydal se určeným směrem. Narazil o zeď, dostal zpětný impuls a poslušně se vrátil ke mně. To neměl dělat! Dupla jsem na něho, částečně se rozdělil, kousíčky lítaly po podlaze jak led, ale větší kus byl stále pohromadě. Mé ego nestrpělo takovou urážku a koplo do něj znovu. Již ochotně se vydal ke zdi, méně ochotně se vrátil. Tušil, neřád, co jej čeká. Nezklamala jsem ho. Kopla jsem. Zas se vrátil. Kopla jsem. Vrátil se. Tak se vše opakovalo do té doby, než si slaboch usmyslel, že se schová do špajzky. Taková drzost! Utíkat z boje! Byť jsem již pociťovala známky únavy a uklidnění, jeho vjezd do mého království, mě opět dostal do varu. Vrhla jsem se za ním, vyškrábala z pod police, popadla jej a práskla s ním o zem. Když jsem spatřila, že ze sebe dělá blbého a nechápe, že se má rozpadnout na cimprcampr, dupala jsem do něj tak dlouho, až zůstalo pohromadě jen "oddělení" pro talíře a jeden kus, který se mi zapíchl do holeně. Chtěla jsem jej druhou nohou vykopnout, ale byl tak fantasticky zapíchnutý, že jen zapéroval a reagoval pérováním na odkopy tak dlouho, než mi secvaklo, že jej budu muset z nohy vyrvat. Ta představa, že nějakého vetřelce doluji ze svého těla, ty proudy krve, které se povalí z mých vlastních zdrojů, mé krve, kterou nesmím vidět, jinak padám do mdlob, a především, že mne ten výlupek odkapávač zákeřně dostal do úzkých, probudila ve mně poslední zbytky hrdého "já" a zavelela k rozhodujícímu úderu: Ten proklatec musí zmizet ze světa! Navždy!

   Vytrhla jsem zapíchnutý kus z holeně, narvala jej do odpadkového koše a, již klečíc na zemi, jsem jako šílená lezla po čtyřech, sbírala a vztekle házela jednotlivé úlomky za jejich kamarádem. Tato bleskurychlá činnost byla pro mou dušičku uklidňujícím balzámkem, ale jen do té chvíle, kdy jsem zjistila, že "oddělení" pro talíře nedovolí zavřít odpadkový koš, stále vyčuhuje a dere se za denním světlem. Ať jsem jej vtlačovala mezi ostatní humus jak chtěla, vzdoroval a vzdoroval, hajzlík jeden! V mžiku jsem pochopila, co musím udělat, abych konečně byla opojena vítězstvím. Popadla jsem ten krám, prstíčky obou rukou jsem vrazila de jedné z mezírek a protichůdným působením jsem ji roztáhla až k té hranici, kdy praskla. Což byl ale takový šíleně nepříjemný zvuk, že se mi znovu pocuchaly nervy a já už zcela hystericky vrážela své prstíky do dalších mezírek a " praskala a praskala a praskala!"

   Ihned jsem všechny odlomené částečky házela do odpadků, takže v momentě, kdy nebylo již co dál lámat a já se dvojím oběhnutím kuchyně přesvědčila, že tomu tak doopravdy je, bylo definitivně rozhodnuto o mém vítězství a navíc - bylo i uklizeno. Zemdlená jsem přiklápěla víko odpadkového koše, ale neodpustila jsem si jeho opětovné otevření za účelem zařvat do jeho obsahu: "Neměl sis začínat, smrade!"