Nepodání ruky na uvítanou

Možná se to stalo každému.Jednou,dvakrát,kdo ví?Určitě vše časem překousl,zapomněl,dnes již nic neřeší,nenechá se tím rozhodit,má v tomto jasno.Jak se zdá,na mne to teprve čekalo - rozhodnout se,ujasnit si,zaujmout ten správný postoj k nastolené problematice.

Uvědomuji si,že jsem si v podání či nepodání ruky druhé osobě,v samotném způsobu,dalo by se říci až ,v rituálu pozdravení,nedělala žádný problém.Přátelé jsem objímala,kamarády zvesela vítala srdečným pozdravením,kolegy v kanceláři upřímným Ahoj,vedoucí pracovníky přáním Dobrého dne.K podání ruky docházelo jen u jednáních s novými pracovními partnery. Se změnou zaměstnání jsem se ocitla ve zcela jiném prostředí,mající úplně odlišný,vlastní rytmus i řád,v prostředí,kde nejsou každodenní kolegové ani každodenní pracovní styk s vedoucími či externími pracovníky.Přijala jsem za normální,že po delším "nevidění se " z obou stran,dochází nejen ke slovnímu pozdravu,ale i k podání ruky.Vůbec mne nenapadlo,že by tomu mohlo být jinak.Vůbec mne nenapadlo,že by nepodání ruky při prvním setkání po dvou měsících bez kontaktu,tak zásadním způsobem zasáhlo můj život. Netvrdím,že bych byla ochromena netaktností osoby,která mne jen slovně pozdravila,avšak ostatním stvrdila svoji vřelost i stiskem pravice,a já tak nebyla schopnou vést společenský i pracovní rozhovor.Avšak hned při první chvíli o samotě,se mi vrátil ten sekundový moment a já znovu vnímala nepříjemno a úzkostno v každé buňce svého těla.Roztočil se v mém nitru kolotoč otázek a pochybností:Nepřikládám tomuto společenskému aktu zbytečně moc velký význam?...Je ještě vůbec slušností podávat ruku při setkání?...Nezaspala jsem snad dobu a nejedná se dnes již o přežitek?...Opravdu nastal čas a musím přehodnotit svůj postoj k této špetce z celkového chování a vystupování jednotlivce na veřejnosti?...A vůbec,proč mne to tak oslovilo?... Nedokázala jsem zprvu najít v sobě uspokojivou odpověď.Zprvu.Pak mi postupně docházelo,že jsem ze staré školy,která mne naučila,že slušnost má být věnována nejenom blízkým a známým,přátelům a kamarádům,ale i lidem méně přátelským vůči nám,lidem,kteří mají rozdílné názory a postoje,kteří né vždy a ve všem s námi souhlasí.Tudíž,byť by došlo ke komunikačnímu střetu či jen nesouhlasu,vůbec nic nebrání v projevení úcty a považování si partnera podáním ruky a zachováním si slušnosti a taktu vůči němu,pokuď se nejedná o nesmyslné urážky a záměrné ponižování.Vždyť komu víc bychom měli být vděční za svůj životní růst a pozměňování náhledů a pohledů na životní situace,když né svým nepřátelům a odpůrcům,těm,kteří nás kritikou a výtkami nutí přemýšlet a korigovat své kroky v mezilidských vztazích?...Kamarád pohladí,přítel pofouká,nepřítel ponouká!...Rozsvítilo se mi!Ta osoba mne trestá nepodáním ruky,protože jsem neprojevila souhlas s jejím pohledem na danou situaci a trvala jsem si na svém úhlu pohledu!Né,nedošlo ke konfliktu.Ale zřejmě již jen ten fakt,že nesouhlasím,je příčinou jejího odstupu vůči mé osobě... A tak již mám v sobě jasno: Nechce se mi smířit s tím,že podání ruky na uvítanou,rozloučenou,je přežitkem a ztratilo na společenském významu. Nechce se mi smířit s tím,že se jedná o další dílek v paklíku s názvem Neslušnost. Musím se smířit s tím,že né každý si váží více druhého než sebe samotného. Musím se smířit s tím,že né každý umí najít v druhém i kladné hodnoty a pro ty si jej cenit. Nadále budu své přátelé objímat a kamarády zvesela vítat srdečným pozdravením. Nadále budu všem podávat ruku dle společenských pravidel a těm,kteří o to budou stát. Jsem smířena s tím,že né každý je ze staré školy.