Dnes poprvé

No,to jsem si dala!...To mám za to,že poslouchám své kamarády a přátele.Co se do mne nahučeli,ať začnu psát,někam dílka zašlu,že na to mám!...Jak jsem stará,tak jsem hloupá.V matematice se,prý,takovému jevu říká Přímá úměra.Mně to tak sice také připadá,ale na druhé straně, přímo neúměrně s přibývajícím časem stoupá v mé duši napětí a nervozita.

Dnes,a tímto poprvé, si dovoluji oslovit takovou hordu čtenářů,kterou tvoříte vy všichni dohromady,a nabídnout jí nějakou tu svoji čmáraničku.Jenomže již tu civím do PC třetí hodinu,jakýkoliv napsaný text mi připadá po chvíli hloupým a trapným, takže jej vymažu,zase civím,zas cosi napíši,zhodnotím na pětku,vymažu,odskočím si uvařit kávu,zasednu k PC a kolotoč se opakuje.Jestli jste i vy takto začínali,pak je vše v pořádku,budu klidnou a spokojenou...Raději mi ani nesdělujte,kdyby tomu bylo jinak. Pro dnešní poprvé jsem se raději rozhodla,že hrábnu do šuplíku a nabídnu vám k posouzení svoji veršovanou slátaninku/jak jinak u písálků,že jó!?/.Musím ale předeslat,že byla mnou sepsána ve velmi těžkém životním období a má tak poněkud nádech pochmurnosti a beznaděje.Vše je ale překonáno,překousnuto,zahrabáno v minulosti.Současnost je již jiná.Podrobnosti někdy jindy.A budete se divit,uvidíte! Poét Vůbec si neumím se slovy hrát. Jen tak si sednout a na papír dát, proč oči pláčou,co nechtěj slyšet uši, co srdce svírá,čím trápím se v duši. Pláčí mé oči nad tím,co vidí. Zlo nad dobrem převažuje ve většině lidí. Všemocná láska stává se bezmocnou, světlo se vytrácí,vše halí se tmou. Bubínky v uších již nechtěj dál přenášet údery z cizích úst,plných podlých urážek. Sobectví,žárlivost,lakota,závist!... Radši nic neslyšet,než zhltne mne nenávist. Zjizvené srdíčko v dlaních si schovávám, nechci nic vzdát,byť občas boj prohrávám. Ze strachu z nákazy okolního světa bráním jej,svírám,ukrývám do svého tepla. Trápím se v duši,což buňkami se šíří jak zhoubná nemoc,co dýchání tíží, že jednou padnu a více nevstanu, že jednou provždy,osamělou zůstanu.