Při adopci mezi dítětem a osvojitelem vzniká vztah, jaký je mezi rodiči a dětmi. Osvojitel přejímá veškerá práva a povinnosti k dítěti a naopak práva a povinnosti původních rodičů zanikají. U pěstounské péče je tomu jinak. V podstatě zajišťuje výchovu dítěte /do 18-cti let/ mimo svoji biologickou rodinu, přičemž původní rodiče zůstávají zákonnými zástupci dítěte a mají právo podílet se na výchově svého potomka a je v zájmu dítěte, aby byl zachován jeho kontakt s rodinou.
Co to však přináší některým dětem za další životní zklamání a duševní trauma, a jejich pěstounům za neskutečné obtíže a starosti navíc, to nikdo ze zákonodárců neřeší, na to se neptá, tím se nezabývá.
1/ Zhruba 25% pěstounů se musí připravit na to, že půlroku, rok před ukončením pěstounské péče se kontaktuje biologická rodina dítěte a bude vyžadovat navázání styku se svým dítětem. Je jedno, zda se jedná o biologickou matku či biologického otce. Každý z nich bude mít plnou pusu toho, jak moc litují svého dosavadního způsobu života, jak by rádi vše změnili, jak teprve nyní pochopili, že jejich světlem života je jejich dítě, kteří mají pěstouni ve své péči. Chtějí začít znovu, lépe, chtějí nyní žít jen pro své dítě a s ním...Bylo by to krásné a nádherné pro všechny zúčastněné osoby. Ale pravda je taková, že tomuto biologickému rodiči vůbec nejde o dítě, ale o ty naspořené peníze a majetek, které zodpovědný pěstoun dítěti našetřil a pořídil v průběhu celé pěstounské péče. Když dítě dosáhne 18 let svého věku, "milující" maminka nebo tatínek si převezmou svoji ratolest pod svá křídla a projevují svoji lásku a péči přímo úměrně s výší konta na vkladní knížce dítěte. To v praxi znamená, že konto nula rovná se konec jejich zájmu. Většinou vše končí vyprovokovaným konfliktem ze strany biologického rodiče a vyhazovem potomka z domácnosti na ulici...
2/ Asi tak 10% pěstounů je vystaveno neustálému, neutuchajícímu tlaku ze strany biologické rodiny, prostřednictvím otce nebo matky, leckdy prarodiči i vzdálenějšími příbuznými, a to po celou dobu pěstounské péče! Biologický rodič totiž v momentě, kdy dítě je dáno do pěstounské péče a opouští dětský domov, začne vehementně uplatňovat svoje právo podílet se na výchově svého potomka tím, že kontaktuje pěstounskou rodinu telefonicky i písemně, vynucuje si návštěvu do rodiny a při ní manipuluje se svým dítětem ve smyslu: tyhle lidi neposlouchej, proč té ženské říkáš maminko?, tohleto si neoblékej, nemusíš to tak přehánět s tou hygienou, apod. Nebývá vyjímkou, že se biologický rodič vnutí na oběd či věčeři, společný výlet, dokonce i dovolenou. Když dítě dovrší 18 let svého věku a opouští pěstounskou rodinu, najednou se biologičtí rodinní příslušníci "ztratí", nelze je nalézt, kontaktovat, prostě neexistují a dítě je bez vlastní rodiny a na ulici...
-------------------------------------------------
Mám denně před očima následky zanedbané rodičovské péče, důsledky odložení dítěte vlastním rodičem do ústavní výchovy, deprivaci dítěte, slabé sebevědomí, znehodnocování sebe samého, přesvědčení, že nejsem hoden, hodna jakékoliv lásky, že jsem bez ceny a hodnoty, protože jinak by se mne rodiče nevzdali a nestyděli se za mne. Nemusím vědět o problematice deprivovaných dětí nic a přesto je mi jasné, že když by se ozval kterýkoliv z biologických rodičů, dítě se rozzáří, zapomene na bolest a trápení, křivdu, odkopnutí i dosavadní nezájem a půjde za svou vlastní krví, uvěří všemu předkládanému, nezapochybuje, konečně bude šťastné a spokojené, hrdé, pyšné, v euforii z pravých rodičů. A pak...?!
Nikdo mne nepřesvědčí, že je v popisovaných případech v zájmu dítěte být znovu svým biologickým rodičem zrazen a odkopnut. V mých očích se jedná o zneužití a využití situace biologickými rodiči ke svému vlastnímu prospěchu a obohacení se na úkor vlastního dítěte a pěstounů. V mých očích se jedná o úmyslné psychické týrání dítěte a jako takové by mělo být potrestáno.
