Smrtící injekce pro děti i v Česku?

Tento provokativní nadpis má své opodstatnění. Své odmítavé vyjádření k čerstvě schválené eutanázii pro děti v Belgii jsem zaslal členům poslaneckého a senátního výboru pro zdravotnictví a sociální věci. Dostalo se mi několika odpovědí. Potěšilo mne, že většinou souhlasných, či zdrženlivě souhlasných. Většina z obeslaných zákonodárců nereagovala. Snad pro nedůležitost tématu, snad z obav z obnažení vlastních názorů. Obdržel jsem tak jedinou reakci hájící eutanázii, v tomto případě pro děti. Autorem je pražský senátor Z. Schwarz. Lze si jeho odpovědi než vážit, byť nesouhlasit. Pan senátor píše, že„o umírající onkologické pacienty v terminálním stádiu nemá nikdo krom rodiny v našem zdravotnictví zájem“. Znám řadu institucí, které ano, které medicínsky erudovaně a s láskou a něhou o takové pečují až do konce. Např. hospice, ale nejen ty.        

Uvádí také, že rodiny chovají pro svého blízkého marnou naději a „domnívají se, že jej zachrání v nějaké superspecializované nemocnici dle amerických seriálů.“ Domnívám se, že to je spíše doklad o komunikační nevybavenosti řady lékařů, o společenském klimatu. To je potřeba změnit spíše osvětou a vzděláním, než povolením eutanázie.

Senátor Schwarz, zároveň též ředitel pražské záchranné služby, říká: „Všude nás nevraživými pohledy a nelidskými komentáři vyhazují nebo odmítají a takoví pacienti umírají v neetickém prostředí a za neetických okolností“. Taková zkušenost je jistě hořká a frustrující, pokud lékaře ZZS takto vyprovodí na příjmu v nemocnici. Jsem si zároveň jist, že v žádném z českých a moravských hospiců se toto nestalo. Zdá se mi jako vhodné takovýmto praktikám zamezit, než před nimi kapitulovat. Bylo by lépe, pokud naši zákonodárci vyvinou spíše úsilí k tomu, jak péči zlepšit, než zahořknout a rezignovat.

Pan senátortaké říká „Když jsem viděl několik takových eutanázií, měl jsem mnohem lepší pocit z takové smrti, než mám z praxe. Lidé byli svobodně rozhodnutí ukončit trápení a klidně si svůj odchod naplánovali…“ Mám zcela jinou zkušenost. I v hospicích o eutanázii lidé někdy mluví. Občas o ni určitým způsobem i „svobodně“ zažádají. Nikdy to však nebylo opravdu svobodné. Vždy stačilo si na takového nemocného udělat čas. A pokaždé pak vyšlo najevo, že daný člověk je velmi nesvobodný a svázán strachem, bojí se osamění, bojí se toho, co nastane a potřebuje ujištění, že nedopustíme bolest, že jej nenecháme o samotě. Vždy pak nastala úleva. Obvykle druhý den se k tématu vrací se slovy např.: „doktore, dneska je tak hezký den. Ještě, že jste mě včera neposlechli…“ Lidé mají mnohem větší strach z bolestí existenciálních, bolestí v rodině, bolestí duševních a leckdy i duchovních. To, že naše zdravotnictví neumí obvykle s těmito skutečnostmi efektivně pracovat je pro mne výzvou věc zlepšit. Nikoli neřešit nabídkou eutanázie.

Dále konstatuje též „…ale udržují jeho pozůstalé tělo přístroje a nesmyslná léčba. Stačilo by přístroje vypnout a člověk by bez utrpení hned zemřel“. Zcela s panem senátorem souhlasím. To však není eutanázie. To je dystanázie (oddalování přirozeného vstupu smrti nadbytečnou neefektivní léčbou), které se lidé právem bojí! Řešením je včasné odstoupení od marné léčby. Zcela v souladu s platnou legislativou i doporučením České lékařské komory  1/2010. Smutné je, že lékaři v ČR často nesmyslně „léčí“ pacienta, až jej douléčí k smrti. Přináší to pouze diskomfort, utrpení a falešnou naději jemu i rodině. Proč pojišťovnám nevadí vyhazovat obrovské prostředky za neužitečnou, marnou a zbytečně zatěžující léčbu? Proč zákonodárci s tím něco nedělají? Proč v důsledku toho nejsou (relativně zanedbatelné) prostředky na hospicovou péči a ty musejí v 21. století, v členské zemi EU, žebrat na svůj provoz?

Další z myšlenek pana senátora, jež obhajuje eutanázii, říká „…není lidštější a etičtější, než pád z okna na zem před zraky sousedů nebo roztrhané lidské tělo na kolejích v metru či prostřelená hlava v kuchyni před rodinou apod., kdyby tito lidé mohli využít eutanázie v prostředí důstojném a pod odborným dohledem?“ Zase mám jinou zkušenost. Všichni sebevrazi jsou považováni za - v danou chvíli - psychicky nemocné, které vždy zachraňujeme. Mám také jednoho mladého pacienta v domově pro osoby s demencemi. Ustřelil si třetinu hlavy z nešťastné lásky. Nyní je ve stabilizovaném stavu, při vědomí, ale neznáme kvalitu tohoto vědomí. Navštěvují jej oba rodiče a zahrnují jej láskou. I my. I on nás. Je to pro nás všechny větší hodnota, než jej nechat být, či jej vydat eutanázii.

Vážím si zájmu a odpovědi tohoto senátora, ačkoli s ním nesouhlasím. Na řadu, snad i většinu, jeho postřehů je adekvátní odpovědí kvalitní paliativní péče. Hospice to umějí. Je to péče levná, důstojná, dostupná. Naše země však potenciál možností tohoto druhu moderní péče nevyužila a nevyužívá.

Nedám na odsudky a kritiku politiků, s jejichž názory nesouhlasím. Ničemu to nepomůže. Jsem přesvědčen, že jejich výchovou a argumenty zmůžeme více, než když je pošleme do háje. Bude-li nás více, je šance o to větší.

www.hospicpt.cz

www.asociacehospicu.cz