Setkání se Zlem

Před několika dny jsem se zúčastnil v Poslanecké sněmovně semináře k návrhu zákona o tzv. Důstojné smrti.

Navrhovatelem zákona je poslanec J. Zlatuška a jeho asistent M. Hamerský, který je skutečným hybatelem věci. O legalizaci eutanázie se snaží již po několikáté. A opětovně před volbami…      

Rozumí-li navrhovatelé důstojnou smrtí asistovanou sebevraždu a eutanázii, pak lze vyvozovat, že v jejich pojetí jiný způsob úmrtí je nedůstojný. Nedůstojné je tak zemřít přirozenou smrtí v rodinném kruhu mezi nejbližšími, nemocného dochovat v laskavé péči v nemocnici či hospici, nedůstojnou je hrdinská smrt, kdy hasič nasadí život v plamenech za záchranu druhého?

Jsme vystaveni zkouškám útoků na podstatu našeho lidství. Setkání ukázalo, že podporovateli eutanázie jsou především Ti, kteří nemají bezprostřední zkušenost s umírajícími. Mezi jejími zastánci byli etik, právník, asistent poslance, ale i úspěšný operatér, zvyklý vítězit nad nemocí. Organizátoři jej použili jako „odborný“ lékařský štít pro legitimizaci svých návrhů. „Palach povýšil hodnotu svého rozhodnutí nad hodnotu lidského života“, prohlásil. Oponoval jsem: „Pane profesore, je velký rozdíl mezi sebevrahem, jehož čin musíme odmítnout, a hrdinou, kterého obdivujeme. Sebevrah pohrdá životem, který dostal, zatímco hrdina pohrdá smrtí, jíž se nebojí - v kritické situaci se obětuje pro vyšší dobro.“

Uvedl též: „Když někdo trpí, tak pro něj je eutanázie vykoupením, dobrou smrtí.“ Na jedné konferenci jsem se od něj dokonce dozvěděl, že když zvíře trpí, tak jej přece také milosrdně utratíme... Jako další argument k umožnění zabíjení slabých a nemocných lidí uvedl renomovaný profesor situaci, kdy ve válce má jeden lékař kolem sebe spoustu zraněných. „Můžu operovat jen jednoho a ostatním je lepší aplikovat vysokou dávku morfinu a milosrdně je tak usmrtit.“ Myslím, že na to je námitka také snadná – je to přece volba menšího zla v akutní kritické situaci, kdy hrozí nebezpečí z prodlení pro objektivní nemožnost záchrany trpícího raněného. To není poctivý argument pro zavedení eutanázie do časů klidu a míru, blahobytu a dostupnosti péče. Z praxe mohu dosvědčit, že nesnesitelnou fyzickou bolestí dnes nikdo trpět nemusí. Na to jsou dnes již relativně snadné medicínské prostředky a postupy. V hospicích eutanázie není možná a nikdy nebude. Protože netrpí-li nemocný bolestí, nemá důvod volat po eutanázii.  

Jinou otázkou je, že člověk může strádat bolestí netělesnou. Ztrátou smyslu života, výčitkami svědomí, depresí, obavou z toho co jej v těžké chvíli bude čekat – strach z neznáma. Pro tento moment zastánci eutanázie nabízejí člověku opět zabití. V hospicích jsme byli mnohokrát svědky radosti z překonaných obav, toho, kdy se na smrtelné posteli usmířili celoživotně rozkmotření lidé den či dva před smrtí, kdy ateista nalezl cestu k Bohu, kdy kriminálník litoval všeho, co natropil a usmířil se sám se sebou, či umírající matka „počkala" na svou dceru, než přiletěla z druhého konce světa se s ní rozloučit. Nic z toho by nebylo možné, kdybychom tyto křehké a nemocné bytosti utratili. Odpovědí na eutanázii je laskavá, něžná a erudovaná péče. Společnost ji zná a umí poskytnout. Eutanázie však je rezignací na péči.  

Zastánci eutanázie se pokoušejí o směnný obchod. Jeden z přítomných nabízel tzv. belgický kompromis – výměnou za větší finanční podporu hospicům a paliativní péči proti tomu povolit eutanázii. Při existenčních obtížích hospiců zdánlivě lákavé. Považuji to za zvrhlost – otevřenou nabídku úplatku v obchodu s úctou k jedinečnosti a neopakovatelnosti lidského života. Další z argumentů byl neméně vychytralý. Jeden z řečníků prohlásil: „Život pro mne není nejvyšší hodnotou, tou je svoboda“. Opět lákavé. K tomu mohu jen dodat, že jako mrtvému je mi svoboda k ničemu...

Jinou otázkou je oprávněný strach nemocných z dystanázie. Tj. zabraňování přirozenému umírání díky technické vyspělosti medicíny. Viditelným a tragickým případem bylo umírání bývalého izraelského premiéra Ariela Šarona. Zemřel po osmi letech (!) strávených v persistentním vegetativním stavu připojený na přístroje, kdy mu, nepříliš nadneseně řečeno, ústily hadičky ze všech tělních otvorů. Takové případy jsou jistě špatné a traumatizující daného jedince i jeho okolí. Legitimním řešením je odstoupení od marné léčby. To je v ČR legální postup (viz doporučení České lékařské komory č.1/2010), žel někdy málo využíván. To však nemá nic společného s eutanázií.

V hospicích o eutanázii pacienti nežádají. Pojďme tedy zlepšovat péči, nejen medicínskou, ale i sociální, duchovní a psychologickou, aby lidé měli důvody žít. Aby přešli na druhý břeh, až se naplní jejich čas přirozenou cestou, nikoli rukou novodobých katů.

Budovat politickou kariéru na utrácení slabých a nemocných lidí považuji za méně než nízké. V podzimních volbách se toto téma jistě objeví. Mějme při nich oči k vidění a uši k slyšení. Povolit zabíjení druhých lidí, které „nebaví žít“ (tisíce případů např. v Belgii či Holandsku, kdy byli a jsou lidé utráceni z těchto „důvodů“, často dokonce bez jejich souhlasu) je cestou k naší sebezáhubě. 

Akceptace eutanázie, lhostejno zda-li přímé zabití druhého člověka, nebo asistovaná sebevražda (umožnění druhému zabít se), vnímám jako civilizační prohru společnosti.

P.S. Ono se to druhé poučuje a přenáší na ně odpovědnost snadno. Vzpomínám, jak jistý lékař odvětil vášnivé zastánkyni eutanázie: "Vážená paní, tak si svou babičku uškrťte sama, ale netahejte do toho slušného doktora!"