Nemocnice a duchovní péče - to není pánbíčkaření

Ministerstvo zdravotnictví vydalo Metodický pokyn o duchovní péči ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče. Platí od jara letošního roku. 

Řada dotčených z branže zajásala. Nemocniční kaplani, kněží, pacienti, ministerstvo má čárku v kolonce splněno...

V Pokynu je několik zajímavých míst. Předně říká, že tato služba má neevangelizační charakter. Nu, budiž. Dále uvádí, že Ministerstvo doporučuje nemocnicím upravit vztah s kaplanem pracovně právním vztahem; doplnit nemocniční řády ohledně působení kaplanů; informovat všechny kliniky a oddělení o působení kaplana; zajistit v prostorách nemocnic důstojné zázemí pro kaplanovu duchovní činnost; ve vnitřních prostorách vyhradit místnost, opatřit ji označením „Kaple,“ vybavit křesťanským symbolem latinského kříže nad vstupem a uvnitř, a zřídit kancelář kaplana s obvyklým vybavením a označením. Kaplan pak má, dle Pokynu, právo vstupovat do lůžkových a společenských prostor klinik a oddělení a možnost vést s pacientem, zdravotnickým pracovníkem či návštěvníkem rozhovor v přiměřeném soukromí.  

Nesdílím příliš nadšení, že by tento dokument významně změnil poskytování duchovní péče v nemocnicích. Proč? Již nyní v nemocnicích visí po chodbách Práva pacientů, Etický kodex, Řád nemocnice, různá ISO či podobné dokumenty. Obsahují nějakým způsobem právo pacienta na duchovní péči. To ostatně vychází ze Zákona o zdravotních službách (platí již sedm let), který říká, že pacient má právo: „přijímat ve zdravotnickém zařízení… duchovní péči a duchovní podporu od duchovních církví a náboženských společností registrovaných v České republice nebo od osob pověřených výkonem duchovenské činnosti… … návštěvu duchovního nelze pacientovi odepřít v případech ohrožení jeho života nebo vážného poškození zdraví…“  

V tomto ohledu Metodický pokyn MZ nepřináší mnoho nového. Navíc to není závazný dokument. Realita v nemocnicích je obvykle taková, že duchovní péče nikterak nabízena není. Na žádost pacienta je mu, v těch lepších případech, zavolán „nějaký farář“. Ovšem duchovní rozměr člověka, a duchovní péče s tím spojená, není problematikou, která by pro vedení nemocnic byla důležitá. Je-li vůbec vnímána. Metodický pokyn ministerstva na tom máloco změní. Možná i proto, že přetrvává mylné vnímání toho, co je obsahem dobré duchovní péče. Nejsou to pouze svátosti, církevní hantýrka či někdy nesrozumitelné obřady a pohyby účastníků bohoslužeb. Duchovní péče je v širším smyslu také léčbou strachu, osamělosti, obav z budoucnosti, výčitek svědomí, napravování vztahů a odpověďmi na otázky po smyslu života.

V nemocnicích nyní přibudou prostory s nápisem „kaple“. Zůstanou prázdné, bez bohoslužeb? Jistě se také objeví pracovny s nápisem „nemocniční kaplan“ na dveřích. Zůstanou zamčené, či osamělý kaplan za nimi a bez práce? Nečekejme, že management nemocnic je za námi pošle, budou spíše trpěni. Pokud nebudeme své duchovní potřeby aktivně projevovat, žádat a žít, snadno se časem může ukázat, že tato nevyužívaná služba je zbytečná a bude lepší ji zase zrušit… Vzpomínám, jak po 17. listopadu na náměstích vlály transparenty s nápisy „Kdo jiný než my, kdy jindy, než teď?“ V duchovní péči to platí neméně.

Z hospicového prostředí dobře vím, jaký je rozdíl mezi „pacient má právo“ a „každodenní řešení duchovního rozměru péče“. Asi takový, který vystihl papež František slovy: „Média usnadňuji komunikaci, nikoli dialog“, nebo již za první republiky T. G. Masaryk trefně poznamenal: „Demokracii už bychom měli. Teď ještě nějaké ty demokraty“. Parafrázuji - možnost duchovní péče už bychom měli. Teď ještě ji žádat a využívat.