Nejslabší ze slabých

Života běh mi dal hezké a smysluplné povolání. Přes deset let se pohybuji v hospicovém prostředí a snažím se pomáhat nejslabším ze slabých, nejkřehčím z křehkých – umírajícím.

Hospicová myšlenka se ujala před 20 lety zbudováním prvního hospice v roce 1995 v Červeném Kostelci. Dnes jich je v ČR 17. Po dvaceti letech však každoročně na hraně ekonomického života a smrti. Úhrada ze zdravotního pojištění na hospicové lůžko dle vyhlášky je nižší, než na pacienta ležícího na LDN. To vše tváří v tvář tomu, že hospice musejí dle legislativy mít cca dvojnásobný počet personálu (de facto ještě více) a i farmakologické náklady jsou vyšší atd. atd.  Hospicová péče poskytuje kvalitnější a náročnější péči, než v LDN (dokládá to Pilotní průzkum na toto téma z října 2014, již si nechalo zpracovat samo ministerstvo zdravotnictví). Přesto situace v LDNkách je, jaká je... Čest výjimkám. Situace dospěla tak daleko, že hospicové nářky způsobily úvahy na ministerstvu práce a sociálních věcí, že si je tento resort vezme pod svá legislativní křídla a vyváže hospice z resortu zdravotnictví. Na jedné straně jistě vstřícná snaha, na druhé vychýlení misky vah nevyváženým směrem na druhý pól péče. Pokud by se toto stalo, budou hospice trpět opět, jen v obráceném gardu. Po 20 letech už by to chtělo trochu odvahy a dělat s věcí konečně něco rozumného. Totiž explicitně přiznat hospicům statut zdravotně sociálního zařízení novým zákonem o zdravotně sociální péči. Není možné si umírající křehké pacienty přehazovat jak horký brambor mezi oběma budovami na pražském Palackého náměstí další čtvrtstoletí.

Tímto nepřihřívám polívčičku pouze hospicům. Jsem přesvědčen, že zákon o dlouhodobé péči by měl reflektovat přetrvávající zkostnatělost. Tj. když naše legislativa vidí člověka křečovitě - buď výhradně optikou zdravotnickou (pacient), nebo výhradně sociální (klient, uživatel). Nic mezi tím.

Není nikomu divné, že v ČR existují zdravotně-sociální fakulty, zdravotně-sociální odbory krajských úřadů, zdravotně-sociální plány měst a obcí, ale zákon přitom nic takového v praxi nezná?

Neoddělitelnou zdravotní a sociální péči potřebují:

1. terminálně nemocní pacienti s infaustní prognózou v hospicích (zdravotnická zařízení)
2. alzheimerici v domovech se zvláštním režimem (sociální zařízení) – vždyť jsou to zároveň těžce nemocní lidé!
3. lidé s pokročilým neurologickým onemocněním (roztroušená skleroza, parkinsonova choroba, ALS, transverzální léze míšní, spinální svalová dystrofie aj.) – tato zařízení prakticky neexistují a (ne)péče o takto nemocné je nesystémově zoufalá

Tito nebožáci mají jedno společné – nikdo je nechce! Pro zdravotnická zařízení jsou nelukrativní, protože pojišťovny dlouhodobou péči o ně odmítají hradit. Sociální zařízení také ne, protože jsou pro možnosti jejich péče příliš nároční.

Po neblahých zkušenostech čtvrtstoletého porevolučního vývoje, kdy ani jeden resort (MPSV či MZČR) není dlouhodobě schopen tuto problematiku na pomezí zdravotnictví a sociálních služeb vyřešit, je snad už konečně čas těmto objektivně trpícím lidem (a jejich rodinám) pomoci. K tomu není potřeba navyšovat finanční prostředky. Natolik situaci znám z praxe. Stačí jen odvaha ke změně.

Řešením je explicitně definovat zdravotně-sociální péči samostatným zákonem. Tj. paralelně vedle Zákona o zdravotních službách č. 372/2011 Sb. a Zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb. postulovat zcela nový Zákon o zdravotně sociálních službách (zákon o dlouhodobé péči?). Není možné to nadále pytlíkovat tak, že se bude spoléhat na úhradovou vyhlášku, která tu a tam přihodí nějakou korunu tomu, kdo má momentálně největší vyděračský potenciál, nebo spoléhat, zda budou v dané chvíli ochotnější představitelé MPSV či na MZČR. Nejpozději po dalších volbách se to vždy změnilo...

Na závěr douška osobní. Psaní obdobného znění jsem zaslal několika našim vrcholným politikům.  A požádal je, aby pohlédli na tuto problematiku sub specie aeternitatis. Jednou se budeme na konci svých životů zpovídat z toho, co jsme udělat mohli, ale neudělali. Myslím, že Pána Boha, Osud, či naše svědomí nebude v ten moment trápit, zda-li prosadili DPH ve výši 21 či 20 procent, nebo 100 kilometrů nových dálnic. Myslím, že se budeme zpovídat z toho, co bylo opravdu důležité. Co pomohlo nejslabším ze slabých.

Tady mají jednu z velkých příležitostí. Kdo jiný, než oni? Kdy jindy, než teď? To ostatní už mají – nás, lidi z branže připravené jim pomoci.