Kdo neskáče, není Čech?

Často si postesknu, proč nám chybí více hrdosti. Té lidské i té národní. Snad k tomu přispívá zaměňování mýtů za fakta, nasazování růžových brýlí, či vlastní nedostatky, jimiž pohled na skutečnost filtrujeme. 

Jak to zařídit, aby naše země a náš národ byl sebevědomým, hrdým, statečným, spravedlivým, atd.? Nikdo jiný než my za nás tyto ideály naplňovat nebude. Pokud to závisí na nás, nepůjde to bez proměny pohledu na sebe sama. Tj. kdo jsme byli, kdo jsme a kým být chceme.

Neposuneme se, dokud bude přetrvávat např. aureola Aloise Jiráska. Byl to výborný literát, který však dějiny domýšlel a přibarvoval k obrazu svému. Dobrý vypravěč, ale špatný historik. Jeho zkreslený a nepravdivý pohled na naši minulost pak povýšila komunistická totalita na povinný a správný pohled na naše dějiny. To stále dosti mezi většinovou populací přetrvává.

Nerozumím tomu, proč ve společnosti přetrvává úcta a obdiv k Janu Žižkovi a jeho době. Věcně vzato byl největším masovým vrahem v českých dějinách. Nelítostným a nemilosrdným. V kronice dobového pamětníka (Vavřinec z Březové) se lze mj. dočíst, že po dobytí Prachatic nahnal ženy a děti z města do kostela, zamkl jej a nechal je upálit. Nic nedal na prosby křičících žen a plačících dětí o milost... Z evropského pohledu to byl násilný zločinec, který zpustošil naši zemi i přilehlé zahraničí, kterým začalo dlouhé období našeho úpadku a izolace. Navzdory tomu je stále vnímán veskrze pozitivně, ba dodnes existuje v ČR více než 300 ulic a náměstí v našich obcích a městech, jež nesou jeho jméno.

Nerozumím, proč doba pobělohorská je nazývána dobou temna (17., 18. stol.). Byl to čas všeobecného kulturního rozmachu (literárně, architektonicky, hudebně...). A 19. stol.? České země byly v této době hospodářsky nejvyspělejší částí Rakousko-Uherska, srovnatelné svojí úrovní s nemnohými oblastmi západní Evropy. Národní obrození a nebývalý rozkvět české kultury a vůbec češství přišel také v tomto čase. Takto útisk vskutku nevypadá. Přestože v odborných kruzích se delší čas již ví, že Rakousko-Uhersko nebylo žalářem národů, ale spíše útočištěm národů, tak jej stále haníme. Přesto my Češi na tyto časy hledíme s despektem, jako na časy zlé.

A co český postoj k víře, křesťanství? Dnes jsme považováni za nejbezbožnější národ Evropy. Řada Čechů je na to hrdá. Ale na co? Co je obsahem této hrdosti? To, že mohou být lidé ateisty, za to vděčí právě křesťanství, aniž si to uvědomují. Křesťanský pohled na svět přinesl dějinnou revoluci - zbavil nás, odkazem na betlémské a golgotské skutečnosti, dosavadního neopodstatněného strachu z „nadpřirozených“ přírodních sil, různých víl, skřítků, múz, vodníků atd. (relikty této minulosti přetrvaly např. v našich pohádkách), před kterými se do té doby krčil a strachoval svět. Křesťanství přineslo zprávu, že toho se není třeba bát, neboť smysl a síla světa spočívá v Ježíši Kristu. Ten na zlo a násilí nabízí jiné úspěšné odpovědi – lásku, pokoj, porozumění. S tím k nám přišli Cyril a Metoděj. To v praxi ukázal kníže Václav. Tím žil „největší Čech“ Karel IV. Málo se ví, že jeho politika byla úspěšná a království prosperovalo díky křesťanskému milosrdenství. V jeho časech, kdy po celé Evropě probíhaly neustálé boje, v českých zemích za jeho dlouhé vlády neřinčely zbraně ani jednou (!). Zcela ojedinělý evropský úkaz. Proč? Protože pokud nějakého soupeře přemohl (vyjednáváním, diplomaticky, dynastickým sňatkem, ekonomicky), nezničil jej úplně, ale podal mu ruku a nechal povstat. Nezvyšoval tak nepřátelství a nenávist, naopak jej tlumil a budil porozumění.

Žido-křesťanské kultuře je vyčítán postoj oko za oko, zub za zub - těmi, kdo věci nerozumí. Neboť tato novota přichází v časech, kdy mezi lidmi ctností byla msta, kdy čest byla získána až pomstou násobně větší, než původní skutek. Zlo plodilo další větší zlo. A do toho vstupuje starozákonní oko za oko – ve smyslu ne víc. Novozákonní příběh milosrdenství s hříšnou ženou jde ještě dál – kdo jsi bez viny, první po ní hoď kamenem...

Na Desateru a na této svobodě a jejím myšlenkovém dědictví pak vyrostla moderní demokracie. Nikoli z lůna buddhismu, hinduismu, islámu, marxismu, ateismu, šamanismu aj. Ale z lůna křesťanských hodnot – křesťanské morálky, jež do sebe vložila antickou filosofii a římské právo. Tomu se v souhrnu říká křesťanská civilizace.

Totalitní dějepravci nám třeba pokřivili pohled i na tzv. Křížové výpravy. Ve skutečnosti byly ryze obranné. Jejich cílem bylo osvobodit staletá křesťanská svatá místa (Boží hrob aj.), která násilně dobyli muslimové. Jistě, děly se excesy. Ovšem papež a církevní hierarchie z nich truchlily - nemělo to nic společného s myšlenkou osvobodit svatá místa. Velká většina účastníků křížových výprav se jich účastnila z upřímného přesvědčení zachránit svatá místa, jež padla do rukou muslimům. Nikoli z touhy po zisku, jak nám o tom lhaly socialistické učebnice dějepisu.

Euroamerická vzdělanost vzešla ze středověkého církevního prostředí, které stálo u zrodu veškerého školství. Jinde než v církvi zdroj vzdělání nebyl – univerzity či klášterní školy. Církev byla zpočátku prakticky jediným mecenášem vzdělanosti a umění, které dnes tolik obdivujeme (zkusme porovnat s dneškem...). Kláštery fakticky zachránily dědictví po řecké a římské civilizaci.

Křesťanství dalo vzniknout lidským právům v dnešním slova smyslu (před Bohem jsou si všichni rovni), do té doby něco neslýchaného. A dodnes, mimo euro-americkou civilizaci, je to obtížně přijímané (muslimský svět, Afrika, východní Asie...)

Málo se chce také vidět, že středověcí učenci většinově předpokládali kulatost Země (sv. Augustin, sv. Tomáš Akvinský). Smyšlenka o církvi hájící plochou Zemi přišla až začátkem 19. stol. (W. Irwing a A-L. Letronne). Copak by Kolumbus objevil Ameriku (1492), kdyby si myslel, že je Země placatá? Nikoli, nikdy by nevyplul...

V současnosti jsou oblíbené charitativní sbírky na potřebné. Skvělá věc. Kde tento pohled vznikl? Církvi vděčíme za charitu, dobročinnost a milosrdenství – před ní měřítkem cti byla msta, včetně vraždy (viz boj o charakter naší země v 10. stol. – sv. Václav). Kdo byl prvním vzorem péče o slabé, ošetřování nemocných? Klášterní špitály, středověké hospice. Dnes jsme hrdí na velkorysý (někdy až moc) sociální systém. Ten má svůj vzor domovském právu, kdy obec měla povinnost postarat se o chudé a slabé (pastoušky) právě z důvodů křesťanského milosrdenství. To v jiných kulturách nebylo, všichni opsali od křesťanské Evropy.

Formát blogu asi více neunese. Rád bych poprosil, abychom si s nadcházejícími vánočními svátky uvědomili, co všechno znamenají. Nejen krásnou rodinnou pospolitost, porozumění, obdarovávání. Ale také, že jsou podstatou našeho myšlení a pohledu na svět, byť si to někdy málo uvědomujeme. Myslím, že pokud je nevezmeme více za své, zřejmě větší (nejen národní) hrdost mít nebudeme.

Přeji všem pokojné a - z jejich podstaty - radostné Vánoce!