Jen jsem mu pomohl brečet

Z médií se často, snad i většinou, dozvídáme nepříznivé zprávy, čteme komentáře o nich, jež lkají nad špatnostmi. Myslím, že to nepřináší radost ani užitek. Lepší je něco dělat, aby se to změnilo. Jeden moudrý muž kdysi řekl: Nenaříkej nad temnem ve světě, hleď raději rozsvítit světlo.

RH

A tak se dělím o jednu dobrou zprávu. Včera náš prachatický hospic otevřelv Českých Budějovicích poradnu Provázek - pomoc rodinám nevyléčitelně nemocných a pozůstalým.

Začínáme z ničeho, tak jako před lety hospic, tj. bez prostředků a jistot, zato s vírou a nadějí. Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne… V tomto duchu máme velkou naději - a tu chceme předávat dál. Těm, kteří ji nejvíce potřebují. Být oporou a nadějí lidem, kterým někdo blízký a milovaný umírá. I těm, kteří truchlí nad ztrátou blízkého.

Všem, kteří jsou bezbranní a křehcí chceme ve slabosti dodávat odvahu, v ohrožení jim být oporou, v nejistotě pevným bodem, v bolesti lékem - vitamínem L - vitamínem lidskosti, plakat s plačícími, radovat se s radujícími, pomáhat nést jejich kříž, být Veronikou a Šimonem na křížové cestě ztráty či očekávané ztráty.

Proč? Snad nejnázorněji to ukazuje zkušenost z jedné soutěže. Jejím cílem bylo najít nejstarostlivější dítě. Vítězem se stal čtyřletý chlapec. Jeho sousedovi od vedle zrovna nedávno zemřela žena. Když chlapeček viděl muže plakat, vplížil se na jeho dvorek, vlezl mu na klín a jen tak tam zůstal sedět. Když se jej matka zeptala, co sousedovi řekl, chlapec odpověděl: "Nic, jen jsem mu pomohl brečet."