Evropa křesťanská či islámská - pštrosí hlava v písku?

Islám(istic)ká patálie hýbe současností. Málokoho události posledních týdnů a měsíců nechávají bez povšimnutí. Kdekdo se k situaci vyjadřuje. Prezident republiky vyzývá k vojenskému úderu mezinárodního souručenství na Islámský stát a vůbec tvrdému postupu vůči projevům islamistického terorismu. Má nemálo příznivců. Na straně druhé mnoho názorů varuje před zveličováním problému, odmítá bipolaritu muslimského a křesťanského vidění světa, zřetelně odděluje islám a terorismus. Řešení spatřuje v toleranci a obraně demokracie.

Jedno i druhé vidění má vady na kráse. Prezidentova zkratka „na hrubý pytel hrubá záplata“ snad může získat příznivce v restauracích IV. cenové skupiny, jinak je hodno spíše hořce úsměvného pousmání. Obhájci druhé strany barikády mi pak připomínají politiku usmiřování (appeasementu), již vedl britský premiér Chamberlain vůči Hitlerovi koncem 30. let minulého století. Kam tyto postoje vedly, ukázal osud Československa v r. 1938/9, posléze celé Evropy…

Zajímavým vkladem do diskuse byl příspěvek místopředsedy poslanecké sněmovny J. Bartoška. Pokusil se nabídnout odvážnou vizi – můžeme si vybrat mezi křesťanskou a islámskou budoucností Evropy (více zde: Lide-mate-na-vyber-Bud-krestanstvi-nebo-islam-Bez-krestanstvi-se-Evropa-stane-islamska-rika-mistopredseda-lidovcu-Bartosek-359497). Odezva je zajímavá. Zatímco čeští muslimové k tomu spíše mlčí, ateisté, neoliberálové a jiní bijí na poplach – Bartošek politicky zneužívá strachu s islamismu a „vnucuje“ občanům křesťanství. Nabízejí jinou vizi. Totiž tu, že naše současnost stojí a budoucnost musí stát jen na demokracii a svobodě, které nesmějí být svázány a spojovány s křesťanstvím.  

Je mi smutno z tohoto plochého a historicky nepodloženého pohledu na budoucnost. Důvodem je skutečnost, že jsme společností křesťanskou. Bez ohledu na to, zda se za křesťany považujeme či nikoli, zda chodíme do kostela a modlíme se v něm, či nikoli. Právě křesťanství totiž dalo světu (tj. prvně v tom euroamerickém) vyrůst svobodě a demokracii, lidským právům. Křesťanský pohled na svět přinesl dějinnou revoluci - zbavil nás, odkazem na betlémské a golgotské skutečnosti, dosavadního neopodstatněného strachu z „nadpřirozených“ přírodních sil, různých víl, skřítků, múz, vodníků atd. (relikty této minulosti přetrvaly např. v našich pohádkách), před kterými se do té doby krčil a strachoval svět. Na Desateru a na této svobodě a jejím myšlenkovém dědictví pak vyrostla moderní demokracie. Nikoli z lůna buddhismu, hinduismu, islámu, marxismu, ateismu, šamanismu aj. Ale z lůna křesťanských hodnot – křesťanské morálky, jež do sebe vložila antickou filosofii a římské právo. Tomu se v souhrnu říká křesťanská civilizace. Ploché odmítnutí křesťanské civilizace znamená odmítnutí našich vlastních kořenů. Pokud je nebudeme mít, pokud se k nim nebudeme hlásit a stavět na nich, nemáme žádnou budoucnost. Vlastně máme – třeba tu islámskou. Ale nic mezi tím dnes není reálně vidět. Svoboda a demokracie bez křesťanských hodnot je protimluv. Buď je vezmeme za své (obnovíme, oživíme), nebo nás svoboda a demokracie (jako děti křesťanského světa) nečeká.

Pro čtenáře liberálního vidění světa mohou tyto řádky vyhlížet snad poněkud přísně. Odpověď však mohou najít v historii – doposud každá civilizace v dějinách vždy zanikla tehdy, pokud se přestala opírat o hodnoty vyšší, hodnoty, jež přesahovaly ji samu. A nepleťme si – svoboda a demokracie jsou „pouze“ naším dítětem. Byť dítětem vzácným a milovaným, ale pouze dítětem. Nikoli hodnotou vyšší, než naše společnost.

Proto dilema – Evropa křesťanská nebo islámská – je dilematem nepříjemným, ale poctivým a relevantním. Bez ohledu na naši osobní (ne)zbožnost.

Proto pojmenování této skutečnosti poslancem Bartoškem je činem nikoli populistickým (jak uvádějí jeho kritici), ale spíše počinem pravdivým, odvážným a nadčasovým.