Dobrý boj jsem bojoval

Relativně snadné je v dnešní době zaléčit pacientovu fyzickou bolest. I ta nejtěžší nádorová u terminálně nemocného je odstranitelná či umenšitelná na snesitelnou úroveň v řádech minut, maximálně hodin. 

Významně závažnější je bolest nefyzická. Na její léčbu jsou medicínské postupy obvykle krátké. Nefyzický rozměr člověka lze v širším slova smyslu označit jako jeho duchovní část. Při bližším pohledu se jedná o rozměr sociální (emoční), rozměr psychický (duševní) a rozměr spirituální (duchovní v užším slova smyslu). Ty se často prolínají. Jisté je, že na rozdíl od medikamentozní léčby těla, se pozitivní výsledky léčby o nefyzickou (duchovní) část člověka projevují časově mnohem později. U umírajících leckdy nikdy.

Duchovní bolest a tedy duchovní péči o ni, nelze chápat jako pouhé náboženství, či dokonce „církevničení“. Duchovní péčí v hospici rozumíme léčbu směřující k tomu, aby člověk zemřel usmířen a s vděčností za život, který mu byl dán. Podstatnou podmínkou pro správnou duchovní péči, je pacientova naděje. Dobrá míra naděje. Pro některého pacienta, a vlastně jakéhokoli člověka, je to nalezení či upevnění vztahu s Bohem. Pro jiného pokorné stanutí před osudem či spokojené rozloučení s rodinou. Pro dalšího usebrané ohlédnutí za životem, náprava chyb a omluva tam, kde chybu napravit nešlo.

Stanout v mysli na konci svých dní tak, že si člověk dokáže poctivě do vlastních očí říci „Můj život měl smysl“. Věřící křesťan pak třeba slovy apoštola Pavla: „Dobrý boj jsem bojoval, závod dokončil, víru uchoval.“ To je cílem a úkolem duchovní péče v hospici. Prioritně skrze profesionální erudici pastoračního asistenta (nemocničního kaplana), ale vposledku též za pomoci kohokoliv, kdo o umírajícího pečuje.

Dobrá duchovní péče je kontinuální, všudy a vždypřítomná nabídka pomoci při volání po smyslu života. O tu se v hospici snažíme. Krádež, třeba i v podobě nenabídnutí této možnosti umírajícímu, působí velká trápení. Přeji českému zdravotnictví více úcty k lidskému životu, zejména při umírání. Důvěru a naději, kterou vystihl V. E. Frankl: „Jeden velký okamžik prožitý v závěru našeho života může dát zpětně smysl celému našemu životu.“

Přikládám ryzí příběh, který se v prachatickém hospici odehrál před několika týdny. Jeho protagonistou byl pan S. a řeholní sestra SM. Františka, která v hospici pracuje jako ošetřovatelka. Děkuji jí a SM. Benediktě, za jeho zaznamenání:

Pan Jiří S., nar. 1946 byl do hospice přijat s onkologickým onemocněním v závěrečné fázi života 29. 2. 2016. Ve svém životě se vždy projevoval jako asociální živel, nepřizpůsobivý svému okolí. Celkem 20 let strávil ve vězení pro různé kriminální delikty. Poslední dobu žil jako bezdomovec. Po celou dobu pobytu v hospici se projevoval depresivně, neklidně, hrubě, uzavřený, odmítavý k jakékoliv pomoci. Těžko se s ním komunikovalo. Poslední dny, kdy se jeho zdravotní stav zhoršil, byl velmi neklidný, depresivní, nesmířený a arogantní. Často vyžadoval léky na zklidnění – Lexaurin.

V pondělí 14. 3. jsem měla pana S. na starosti. Již od rána jsem kolem něj běhala s různými potřebami. Ten den měl střevní obtíže a tak bylo nutné ho 4 krát osprchovat a uvést vše do pořádku. Sám pán byl z této situace velmi zneklidněn. Bylo zjevné, že ho něco vnitřně velmi tíží a svazuje. Spolu s kolegyněmi Soničkou a Maruškou jsme došly k závěru, že si vyčítá svá minulá provinění. Přemýšlely jsme, jak se dostat k jeho vnitřnímu prožívání.

Při ranní hygieně jsem se snažila navázat kontakt pochvalou jeho dlouhých, zvlněných vlasů i obdivem k jeho tetování. Bylo vidět, že pookřál. Snažila jsem se najít, co mu dělá radost. Humorem jsem se snažila mu ukázat, že jsem normální, obyčejná žena.

Celý den jsem tak zaplnila drobnými, obyčejnými pozornostmi a snažila jsem se mu ukázat, že mi záleží na jeho duševní pohodě.

V poledne odmítal jíst oběd, ale měl chuť na pomeranč a kafíčko. Obojí jsem mu splnila. Nicméně byl stále neklidný.

Odpoledne jsem si k němu sedla na bobek a řekla: „Chcete sušenku?“ A on, docela odtažitě: „Ano.“ Pak jsem se ho ptala: „Vám někdo ublížil?“ A on: „Život.“ Když jsem se ho ptala a projevila o něj zájem, tak kousnul do sušenky s takovým gestem a výrazem ve tváři, který napovídal jeho hnutí, jakoby chtěl říct, „Co ty, holčičko, víš o životě!“ Působil velmi uzavřeným dojmem. Bylo však vidět, že nad vším přemýšlí.

Odpoledne jsme s kolegyněmi přemýšlely, zda do „akce otevření se pana S.“ nezapojit Beny, která je hrubějšího ražení a myslely jsme, že by na něj mohla více zapůsobit. Dle mínění kolegyň jsem já totiž spíš na ty milé babičky a s takovým hrubiánem si neporadím. Když Beny přišla, pán sice neklidně, ale spal. Viděly jsme to jako Boží znamení, že ještě nenastal ten pravý čas. Mši sv. v 16.00 ve zdejší kapli sv. Jana Pavla II. jsme s Beny obětovaly za pana S., aby si Boží milosrdenství i k němu našlo cestu.

Ideální situace nastala večer, když jsem mu přinesla večeři a nabídla mu, zda nechce nakrmit, neboť bylo vidět, že sám to už nezvládne. Tuto nabídku s povděkem přijal. Při krmení jsem s ním komunikovala a ptala se: „Na koho jste nejvíc naštvaný?“ A on: „Život mě nasral!“ Já: „Nasral?“ A on zůstal s otevřenou pusou na mě zírat, jaké slovo ze mě vypadlo, a řekl: „Všechno je na hovno!“ Zeptala jsem se: „A ublížil jste vy někomu a to vás tíží?“ A on zjihnul ve tváři: „Ublížil jsem a nedokážu si odpustit.“ Přestal jíst a já mu řekla: „Víte, mě opravdu zajímá to, co vás trápí. Mám o to zájem!“ „Vy, o mě máte zájem?“ s velkým údivem a dojetím v hlase řekl on. Nato jsem mu řekla: „Víte, pane S., Bůh vás neodsuzuje. Prosím, ani vy se neodsuzujte! On jediný zná hloubku utrpení ve vaší duši!“ On se na mě zadíval a tekly mu slzy. Byli jsme v úplném tichu. Pak mě objal a pošeptal: „Sestřičko, děkuju, otevřela jste mi oči.“ Tak jsem ho držela za ruku a on mě nechtěl pustit. Lehl si do klubíčka, moji ruku stále držel ve své, složil si ji pod hlavu, jako dítě ruku své matky. Celou dobu jsem se snažila ho hladit po tváři a říkala: „Bůh vás chtěl mít. Jediný Bůh ví, co prožíváte.“ A on: „Myslíte, že to ví?“ Já: „Ano, On už vám vše dávno odpustil. On to vše ví a také poslal svého Syna, který za každého z nás, tedy i za vás ale i za mě, položil svůj život na kříži.“ A on: „Celý život jsem s ním zápasil a mluvil!“ A pak klidně usnul. Byl na něm vidět mír a pokoj, který se rozhostil v jeho tváři. A jak vím, spal klidně i celou noc a i druhý den tento klid z něj vyzařoval také.

Následující den pan S. zemřel.