17. listopad - ne oni, ale my!

V těchto dnech čelíme hrůzám, kdy se snažíme, často obtížně a marně, pochopit příčinu tragédie teroristického útoku muslimských fanatiků v Paříži, kde zemřelo více než 130 nevinných osob.

Pochopit tragédii, ale nalézt i řešení a odpověď jak podobným hrůzám čelit. Odpověď obvykle nespočívá ve válkách, opatřeních, taktikách a strategiích mocných – ministrů, parlamentů, starostů a zastupitelů. O tomto někdy hovoří učebnice historie jako o viditelných vršcích ledovce lidských dějin.

Co je ale jeho podstatou? Co je většinovým obsahem tohoto ledovce, spočívajícím pod hladinou oceánu, či, chceme-li na nepopsaných stránkách učebnic dějepravy lidského rodu? Nikdo jiný, než my sami. Naše každodenní utkání se zlem kolem nás. Naše možnost volby odpovědět na něj pravdivostí, statečností, poctivostí. Často proti mínění většiny. Být si vždy a všude vědomi hodnot, na nichž stojí a leckdy padá svět. A ty hájit. Navzdory většině. Mít poctivou naději.

Naděje není přesvědčení, že se něco určitě podaří. Naděje je jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne. Jsem Jihočech a vodňanský patriot a poukáži - tak, jak nám to ukázali v 50. letech komunisty utýraní naši nevinní spoluobčané mons. Beránek, či A. Rádl. Bez jejich příkladu bychom viděli, že plout se dá jen po proudu řeky. To však umí i chcíplotiny. Jen ryba živá umí plout proti proudu! Živé ryby mění dějiny. Leckdy mimo uznání historiků, za to k prospěchu a záchraně lidského rodu. Tu a tam jsou známi a zapamatováni - jako Matka Tereza, Mohándás Karamčand Gándhí, Albert Schweitzer, Maxmilián Kolbe, Zdislava z Lemberka, Alois Rádl, mons. Tomáš Beránek a zástupy dalších, tzv. bezejmenných…

Tváří v tvář těmto skutečnostem čelíme konfrontaci skutečnosti, kdy prezident Miloš Zeman udělil státní vyznamenání někdejšímu komunistickému ministru zemědělství Miroslavu Tomanovi. Tím má být zřejmě tento soudruh považován za hrdinu stejně jako před třiceti lety, kdy mu na klopu jeho saka připnul Řád (socialistické) práce Gustáv Husák. Medaili od prezidenta Zemana samozřejmě nedostal za scelování mezí a rozvoj strojních a traktorových stanic, ale spíše proto, že před třemi lety coby úspěšný polistopadový podnikatel sponzoroval prezidentskou kampaň.

Medaile ve Vladislavském sále sice obdržely i další osobnosti pochybné minulosti i výkonů, ale Miroslav Toman je z nich nejdůležitější. Jeho postava má totiž symbolický význam. Čistého zla. A komunismus čistým zlem byl, protože ve jménu zrůdné ideo­logie zabíjel a okrádal milióny nevinných. M. Zeman Tomanovou glorifikací 28. října zrelativizoval pravdu a smysl oběti statečných nevinných. Na to, aby se nám nad totalitním ministrem zemědělství, udělalo špatně, přitom stačí málo: vzpomenout na oběti totality, skandální justiční vraždy, zabavování poctivě nabytého a spravovaného majetku, po generace rozdělené rodiny, včetně viny, která přecházela jako vypálený cejch z rodičů na děti. Příště dostane vyznamenání in memoriam Klement Gottwald? Nebo Lubomír Štrougal?

Úkolem poctivých lidí je otevřeně pojmenovat zlo zlem, chybu chybou. V našich domovech, před našimi dětmi, před našimi rodiči. Zlo má největší úspěch tam, kde se mlčí a kde se krčí. Nemlčme a napřimme záda. Je to nejen osvědčené a pravdivé, ale i výchovné a správné. Necháme-li záda shrbená, pak bolí. Na duši tím více. Lhostejno, je-li odpůrcem pravdy komunistická lež, křivda v zaměstnání, nebo brutalita muslimských fanatiků.

Dnes nás hájení menšinového názoru, pravdy, může stát pomluvu souseda, ale získáme úctu vlastních dětí. Můžeme přijít o pár přátel, ale zachováme si čisté svědomí a získáme vděk potomků. Přiložením ruky k dílu dobra sklidíme posměch lenochů, nepochopení davu a zášť křiklounů, ale snad budeme příkladem příští generaci. Aby ta, nemusela pokládat životy jako v 50 letech stovky československých spoluobčanů proto, že jejich předkové zklamali.