Zvyk je železná košile

Jste sice relativně v bezpečí, ale po nějaký době se už nemůžete ani hnout. O létání nemluvě...

Úvodní moudro je z mého oblíbeného komixu Anjel ( http://canny.obribroskev.cz/anjel.php ). Objevila jsem ho v době, kdy jsem se pokoušela "studovat" VOŠ v Hořicích.

Bylo to tam opravdu děsný. VOŠ je tam spojená se střední školou a to způsobilo mým spolužákům, kteří se museli ubytovat na "kolejích" nemalé potíže. Třeba večerku, zákaz návštev a vařičů a ... No prostě toho bylo dost a vždycky, když jsem si to uvědomila, přestala jsem nadávat na brzké vstávání a každodenní dojíždějí.

I obědy jsme měli společné. I vzpomínka mě děsí...

Morálka tam vládla veškerá žádná, ale tvrdě se vyžadovala. Zvláště na hodinách. Je to věc logická, to samozřejmě. Ale problém byl hlavně v přístupu vyučujících k vyučovaným. Zapomněli rozlišovat, jestli vyučují hodinu pro středoškoláky, nebo pro nás, vošáky. Chovali se k nám jako k dětem, tak jsme jim to asi po měsící začali krutě vracet. Konec konců nikdo z nás nepočítal s tím, že bude někdy obnovovat venkov a vyli jsme tam jen proto, abychom byli studenty. Většina mých spolužáků, včetně mě, se ještě ten rok dostala na svou vysněnou VŠ. Ale to jsem odběhla.

Byla tam jedna profesorka, která si nedokázala zjednat pořádek. Byla malá, mladá a s tenkym hláskem. Sice nebyla nic moc fajn, ale stejně mě jí bylo líto. Vyškolená od táty, z divadla a ze šermu, jsem tak trochu zvýšila hlas a zařvala TICHO! Pár lidí remclo, pár se chihňlo, ale byl klid.

A tak to chodilo každou hodinu práva a ekonomiky. Všichni už si na to zvykli a když jsem náhodou nezaregistrovala hluk v jiných hodinách, rádi mě upozornili. Pomalu se to stávalo zvykem.

Jednou jsme jeli na exkurzi do kravína. A jako vždy, nikdo neposlouchal milého staříka, který se snažil dav zastavit a zformovat ještě na školním dvoře. Řekla jsem si, že pomůžu i jemu. Nadechla jsem se a chtěla jsem zakřičet "stát". Ale z mých rtů vyšlo něco docela jiného. Jako každý den to bylo to TICHO!

Kupodivu to zafungovalo stejně jako mnou zamýšlené stát. Jen s tím rozdílem, že se mi všichni smáli a já jsem byla rudá až na zadku. Naštěstí v tu dobu jsem před sebou měla poslední týden a to se dalo vydržet.

Potom jsem udělala přijímačky na UHK a tam jsem dodnes a dokonce mi dneska začíná už poslední semestr. Ale o tom jindy... =)