Tatínkovy oblíbené hry

Všímala jsem si toho už jako malá, ale postupem času se intenzita her zvyšovala a to až takovým způsobem, že je začala hrát celá rodina. Dokonce i můj manžel se do toho nechal zatáhnout =)

Musím začít tím, že můj táta má neuvěřitelně silný hlas a když si hraje, je to slyšet z jeho konce baráku až k nám. To je z obýváku, přes kuchyň, chodbu, druhou kuchyň, náš obývák a přes chodbu až do naší ložnice. Když se chci do jeho hry zapojit, musím alespoň vystrčit hlavu z ložnice, ale jinak se mu už skoro blížím! K nelibosti muže. Má trochu citlivý sluchový aparát a náš styl hraní nemá rád. Když hraje on, poctivě si k dané osobě dojde, aby nemusel zvyšovat hlas.

A konečně k samotnému princpu hry. Jeden z nás je vypravěčem a ostaní mu nahrávají. Konec může být dvojí, ale k tomu se ještě dostanu.

Her je několik. Udělala jsem jejich seznam, podle oblíbenosti.

1) "Kde mám ...?" Na místo teček se obvykle doplňuje nějaký předmět denní potřeby. Většinou je to kniha, mobil nebo Indulona. Co jsme se přestěhovali, přidal se do seznamu hledaných věcí taky odlamovací nůž, krumpáč, pracovní rukavice a někdy se dostane na řadu i lepidlo na kachličky. Při této hře hraje hlavní roli vypravěč a otázku volá do celého domu, nehledě na to, jestli ho někdo slyší.

2) "Neviděl ste někdo ...?" Jako u první hry si na místo teček doplňujeme ztracený předmět.  Jako u první hry jde o běžné věci. Rozdílem je, že u toho stylu hry je vyžadována aktivní účast alespoň jednoho člena domácnosti. Nemusí se nutně hlasově angažovat. Stačí zvednutá ramena a typicky pokřivené rty v grimase "to teda fakt nevim".

3) "Nevíš, kde mám ...?" No a u této hry se už prostě odpovědi nevyhnete. A je úplně jedno, že chybí oční kontakt. Jak se kdekoliv v domě ozve tato otázka, je naprostou povinností odpovědět, nebo na vás hned padne podezření, že víte, ale těšíte se pohledem na zoufalou, hledající osobu.

4) "Ještě před stěhováním jsem přesně věděl, kde to je..." Tentokrát nejsou tečky pro doplnění hledaného předmětu, ale pouze vyjadřují zoufalství. Tuhle hru hrajeme opravdu všichni. Z předchozích her se většinou vymluví můj brácha. Zdá se tedy, že má přehled o všech svých věcech, ale když dojde na hru čtyři, praskne na něj, že to vůbec není pravda. Tuším, že ještě pár let bude u nás tahle varianta stoupat v oblibě. Zvlášť uvážím-li, že s manželem ještě budeme absolvovat stěhování na půdu...

Čas hraní je obvykle v tu nejnevhodnější chvíli. Například před odjezdem kamkoliv si hrajeme na hledání klíčů od auta nebo od bytu. Oblíbené jsou taky doklady nebo peníze. Když se nikam nespěchá, krátíme si čas hledáním mobilů, knih nebo nůžek.

A jak se tedy tahle hra končí? No, začal s tím taťka. To je nutno říci. Stejně tak je nutno říct, že jsme se to od něj rychle naučili. Většinou to končí kratičkým dialogem:

"Mám to!" Vítězný pokřik vypravěčův.

"A kde to bylo?" Obvykle se to ozve odněkud zespoda, třeba z pod stolu, kam se v zoufalství uchýlí pomocný hledač, jelikož už neví, kde jinde by hledal.

"No, na stole/v tašce/v kapse." Prostě tam, kde to vypravěč hledal nejdřív a kam ho taky každý dotázaný nejdřív poslal, ale prostě to tam nebylo!

Někdy, výjimečně, se stane, že to na daném místě nenajde vypravěč, ale pomocník. To ale nebývá moc často, zvláště, když hraje táta. Někdy ho podezřívám, že rozehraje hru a přesně ví, kde hledaná věc je a má jen radost, když lezeme po zemi a hledáme.

První variantu jsme nedávno hráli týden. Táta hledal klíče. Naštěstí měl dovolenou, takže jsme hru nemuseli přerušovat. A jak to dopadlo? Ano, klíče byli v tašce u notebooku...