V sobotu jsme dostali klíče od domu, je tedy pravý čas ohlédnout se zpátky. Ke zrodu té bláznivé myšlenky na stěhování.
Zhruba před rokem jsme s přítelem pročítali každé realitní noviny a letáky, hledali jsme na internetu a ptali se známých, abychom se dopracovali k bytečku jenom pro nás dva a pro Kačenku. Našli jsme ho, ale najít ručitele bylo horší. Vlastně jsme ani moc nehledali, nechtěli jsme nikoho ohrozit a navíc v tu dobu přišli moji rodiče s nápadem na společné stěhování. To bylo finančně samozřejmě o hodně přijatelnější a navíc by Kačenka nemusela být dlouho sama doma.
Takže jsme všechny realitní noviny a letáky a servery museli prohledat znova, abychom našli domek pro tři rodiny, blízko k Hradci a pokud možno levný. Viděli jsme jich moc. Moc. A ještě jednou moc. Po chvíli už člověk ani nevěděl, na které se už koukal a na které ne... Nakonec jsme se pro některé rozhodli a domluvili jsme si prohlídky. Většinou jsme se do nich najednou ani nevešli. A když jsme se vešli, objevil se jiný zádrhel.
Například u jednoho domku stálo, že má v přízemí čtyři pokoje. Ve skutečnosti tam byl jeden obrovský pokoj rozdělený přepážkami na kuchyň, jídelnu, obývák a rohový přístěnek pro nemocnou babičku (byla upoutaná na lůžko a měla to tam útulné, ale pro někoho jiného to bylo naprosto nepoužitelné). Kdybychom se do toho domku stěhovali jen dva, byl by úžasný. Výhled na vodu, k Hradci na dohled a poměrně pěkná zahrada s bazénem. Pro nás všechny ale žalostně malé.
Další dům byl zase krásně velký a prostorný a prosvětlený. Ale jeho majitelé neměli zrovna estetické a logické vlohy. Byl tam docela velkej dvorek, na kterej by se vešla všechna naše auta, ale bohuel uprostřed stál bazén. Né nafukovací... I tenhle byl k Hradci poměrně blízko, ale bylo by na něm až moc práce, tak jsme hledali dál.
V jednu chvíli to vypadalo, že máme najito. Dokonce tam bylo místo i pro babičku s dědou. Dva domy na jedné zahradě, ovocné stromy, blízko k Hradci... Prostě pohodička. Ale samozřejmě, když se neobjevil problém prostorový, objevil se právnický. Dům byl zadán ve dvou realitkách, nebyl zkolaudován, no prostě byl totálně neprodejný. I když to chvilku vypadalo, že ho koupíme, nakonec jsme pro jistotu od koupě odstoupili.
Než se tak stalo, přišli jsme o Kačenku a koupili si Roxanu...
Viděli jsme ještě několik domů, ale žádný nás moc neoslovil. Až na ten poslední. A právě od toho jsme v sobotu dotastali ty klíče! =) Všem se nám tam moc líbí, hlavně Roxy a to je dobře. Sousedíme sice se dvěma obrovskejma ovčákama, ale snad se skamarádíme.
Už máme něco odpracováno a zdokumentováno, takže zanedlouho se to tu všechno objeví. Takže jak říká staré přísloví - kdo si počká, ten se dočká! A platí to jak na domek a stěhování, tak na nový článek ;)
