Vzpruha přijde v tu nejnečekanější chvíli z toho nejzvlášťnějšího místa.
Ani nevím, proč jsem tam tenkrát vůbec šla. Neměla jsem doprovod a vlastně ani náladu na nějakej přihlouplej školní ples. Ale když se na to koukám zpátky, nelituju toho.
Když mě moje nejlepší kamarádka přistihla u schodiště, jak opřená o zábradlí brečím na lidi dole, začala se vyptávat, proč tak blbnu. Byl to teprve začátek plesu a mě už se chtělo domů. Potkala jsem totiž ex, který tam vůbec neměl co dělat, protože byl z jiné školy a mě to prostě přišlo líto. Tohle jsem jí pověděla a ona mě začala chlácholit. Jenže na ní bylo vidět, že má krapet na spěch. Když přišel náš spolužák Honza, s vděkem jsem se napila jeho dlouze vystátého piva. Skoro jsem za to chytla facana, Zuza nerada vidí, když piju. Kolem prošel její "objev" a už jí cukalo v nohách. Naštěstí přišel náš společný kamarád Petr. Zuza svěřila do jeho péče můj psychický i fyzický stav a započla lov na objeva. Nemůžu jí to vyčítat a vlastně bych jí za to spíš měla poděkovat.
Otřela jsem si tváře a po ujištění, že na mě počká, než si osuším oči na toaletě, jsem se na pár minut zavřela u zrcadla. No potěš koště! Moje jediné štěstí bylo, že jsem se nenamalovala. Vyšla jsem ven a ještě rudýma očima jsem přelétla prostor. Byl tam. Usmála jsem se, trochu smutně možná, a zavěsila jsem se do nabízeného rámě.
Po chvilce jsme se schodli na tom, že máme žízeň a že půjdeme na panáka. Museli jsme sejít schody a procpat se úzkým vchodem do jednoho malého sálu. U baru bylo volno, všichni byli nacpaní na parketu a vlnili se do podivného rytmu. Kopli jsme do sebe skleničku ani nevím čeho a odešli jsme.
"Schody asi nezvládnu, mám unavený nožičky..." Podívala jsem se vzhůru a jala se mě hrůza. Asi jsem vypadala vážně hrozně, protože mě chytil za ruku a zatáhl mě za schody.
"Pocem, musim to zkusit tady, aby nebyl trapas." Přitáhl si mě k sobě, čekala jsem všechno, ale to co udělal, mě překvapilo, a zvedl mě do náruče.
"Ještěže máš kalhoty, takhle to půjde." Usmál se na mě, moc krásně se usmál, a opatrně mě postavil na zem. Najednou už jsem tak unavená nebyla a i ty schody bych zvládla po svých, ale Petr chtěl být gentleman. Zvedl mě do náruče a vynesl mě. Strašně jsem se bála, že si oba namlátíme a pevně jsem se k němu tiskla. Nahoře mě zase opatrně postavil a vydechl si. Mě se taky ulevilo, že jsme to přežili.
Procházeli jsme se, zavěšeni do sebe a povídali jsme si. Potkali jsme snad všechny členy naší šermířský skupiny, jakoby to nebyl ples školy, ale šermu. Domluvili jsme se, že půjdeme všichni spolu domů.
Mezi řečí jsem si Petrovi postěžovala, že to vypadá na jediný ples, na kterém si nezatancuju. Petr na to zareagoval velmi příjemně a zavedl mě do sálu. Zrovna byl blok ploužáků. Taktně mě upozornil na to, že má slečnu a abych si to moc osobně nebrala. Odvětila jsem, že ani já nejsem tak úplně sama; nebyla to moc pravda, ale uklidnilo ho to. Začali jsme pomalu ploužit. Zavřela jsem oči a relaxovala s hlavou na jeho rameni.
"Promiň." Lekla jsem se, za co by se mi měl omlouvat? Chytla jsem ho za ramena a podívala se mu do očí.
"Za co se omlouváš?"
"Za to, jak jsem tě sejmul..."
"Sejmul?"
"No, při šermování..." Nemohla jsem jinak, než se smát. Omlouval se mi za tři měsíce starou událost. Tenkrát jsme spolu poprvé šermovali a já, ještě neznalá umění pák, jsem nebyla na něco takového připravená a jen co to na mě aplikoval, zkončila jsem na lopatkách. Kluci, co u toho byli, mě začali zvedat a oprašovat se slovy:"Ježiš, dyk je to holka, to na holku nemůžeš." Nic mi nebylo, nic mě nebolelo, jen jsem trochu zrudnula. Oprášila jsem se a pokračovali jsme dál. Zřejmě to ve mě nezanechalo tak hlubokou stopu jako v něm. Aby se taky uklidnil, odpustila jsem mu.
Dokud hrála hudba, ploužili jsme. Potom jsme se šli posadil na křesílka do přízemí, abychom si mohli ještě povídat. Přirazili jsme je k sobě, opřeli jsme se o sebe rameny a chvíli jsme mlčeli. Opojená chvilkou jsem se rozhodla říct mu, co si o něm myslím a co k němu cítím. Zrovna se snažil narovnat si zkorucené konečky vlasů.
"Nech si to tak, sluší ti to, když se ti to kroutí."
"Ale ono se mi to kroutí přímo do pusy a já jsem to nalakoval a to je fakt hnusný."
"Věř, že vim, o čem mluvíš." Zasmáli jsme se a já pokračovala.
"Víš ty co? Musim ti říct, že mi připadáš sexy." Odmlčela jsem se a pokývala hlavou. Michal tázavě pozvedl obočí.
"Sexy?"
"Jo, hlavně když máš zbraň." Snažila jsem se vyloudit úsměv, který by mu řekl to samé a snad i trochu víc. Taky se usmál, ale nic neřekl. Zase jsme mlčeli, ale ani tentokrát to nebylo to trapné ticho, kdy není co říct, ale spokojené ticho souznění.
"Jsi fajn kamarád..." Opřela jsem si hlavu o jeho rameno. Nevim, jestli dosáhl až na dno mých pocitů, ale snad se k němu alespoň přiblížil.
Po chvíli se sešla celá parta, domluvená na pěší tůru domů. Čekalo nás celé město... Ještě jsme se zastavili na čaji a na hambáči u negra (budiž fástfůdové nebe lehké jeho hranolkám).
V hospodě jsme šli nejdřív do patra, ale tam bylo plno. Chvilku jsme stepovali na místě. Pak jsme se rozhodli, že pokud nebude místo dole, půjdeme domů rovnou. Dole místo bylo, ale bylo tam ještě něco jiného. Rozbředlosněhová past. Poslední schod byl i pro moje ocelárny kritický a já sebou švihla.
Natloukla jsem si bedra a zašpinila bundu. Naštěstí jsem se zvedla tak rychle, že vlhkost nestačila obejít bundu a zasáhnout kalhoty. Petr se zase ujal role ochránce a dovedl mě ke stolu.
Po deseti minutách ucucávání horkých nápojů šla ze schodů jiná slečna a rozmázla se daleko efektivněji než já. Uklidnilo mě, že nejsem sama neschopná udržet se na nohou.
Přes ulici od hospody se ještě někteří z nás postavili do fronty na hambáč. Já jsem si nedala, za prvé jsem měla rukavice a v těch se jíst nedalo (a na sundání byla moc velká kosa) a za druhé jsem už neměla financ (oni by mě kluci nejspíš pozvali, ale problém zimy by to nevyřešilo). Nakonec to, že je zima bylo vidět na všech.
"Je tu naléhavá zima..." Prohlásil Pepa (šermíř proslulý svými hlody) a klepal se jak ratlík.
"Cože je?" Nikdo si nebyl jistý, jeslti vážně slyšel to, co slyšel. Pepa to zopakoval a my jsme se mu vysmáli za použitou terminologii. Pak jsme mu poradili, aby si zapnul kabát až ke krku. Udělal to a trochu se mu ulevilo. Diagnoza jasná - je to Pepa.
Petr mě chvilku krmil hranolkama a já jsem mu za to urovnávala šálu, aby mu nikudy netáhlo na krk.
"Moc se na mě neusmívej." Řekl to tak nějak laškovně, tak jsem se stejným stylem zeptala, proč bych neměla.
"Protože mám pro tebe slabost." Odmlčel se a díval se mi do očí.
"A kdyby ses přiblížila ještě o trochu víc, mohlo by se něco stát..."
Pokračování ať si každý domyslí sám... =)
