Knihobyrint - 1. kapitola

Na jednom literárním webu byla soutěž "Dopište Obermannovou" a já to zkusila. Jenže oni chtěli jen dvě stránky textu a já jich měla už šest a ještě to nebylo hotové... Nakonec jsem to neposlala, ale je mi líto nechat si to na v šuplíku =)

Chodila sem už asi rok. Nejdřív tak dvakrát týdně, ale postupně ji to sem táhlo pořád víc. Ale proč? Nijak zvlášť moc přece nečetla. Navíc si nemohla dovolit tu nic kupovat.

To obří knihkupectví v sobě mělo zvláštní klid. Také tady se hemžilo spousta lidí, podobně jako na ulici, ale vypadali vlídněji. Savinien se zdáli hodnější. Možná tohle byl ten důvod. Od té doby, co viděla na ulici tamto neštěstí, bála se lidí pořád víc.

Savinien šla podél dlouhého regálu a četla si tituly. Příběhy jedné noci, Příběhy proti smutku, Pán much. Nic jí to neříkalo. Vytáhla si dva svazky a zamířila nahoru do kavárny, aby si jimi mohla v klidu listovat.
Tohle bylo nejspolehlivější místo na světě, kde přestala vidět  obličeje. Jak se tlačili, jak se ptali: „Ještě dýchá?“ Jak lačnili po krvi, po senzaci. A jak se nemohla z toho chumlu dostat. Cítila na sobě tlak těl, jejich teplo, jejich pachy. Chtěla pryč, protože ta žena umírala, houkání záchranky už se blížilo a Savinien se na to nechtěla s nimi dívat. Pak už jen utíkala ulicí a v zádech je pořád cítila. Pohledy, co se jich nemůže zbavit nikde jinde než v obřím knihkupectví.

Otevřela na straně sto dvacet osm. Někde slyšela, že pokud člověk chce znát odpověď na cokoli, má bez rozmyslu otevřít jakoukoli knihu na náhodné stránce a přečíst první větu, která mu padne do oka.
Tohle nebude obyčejný hon, protože to zvíře nezanechává stopy, četla. Přemýšlela o tom sdělení, které náhoda nadělila.

„To není moc veselá kniha,“ ozvalo se jí za zády.

Nepřekvapilo, že nad ní stojí a že se ani neposadí. Neměl by na zaplacení. Dala se s ním do řeči teprve včera, ale zná ho dlouho. Teda zná – od vidění odtud. Je nepřehlédnutelný. Páchnoucí bezdomovec, který hltá v knihkupectví jednu knihu za druhou od rána do večera, aby se zahřál. Zadívala se na cáry novin, které mu vyčuhovaly z bot místo ponožek. Neměla by se s ním bavit. 

  Ale tady jí nikdo nemohl nic nakazovat. Navíc jeho oči jí byli nějak povědomé…

„Nechcete se posadit?“

„Tady ne, ale když mi nabízíte společnost, tak co kdybych vám něco ukázal?“

Něco takového Savinien nečekala a trochu jí to zaskočilo.

„No… A co a kde?“

„Je to asi pět minut cesty odtud, jedno staré knihkupectví.“

„Ale vždyť jsme v knihkupectví…“ Savinien ho nechápala. Nevěděla, že každé knihkupectví je jiné. Nevěděla, že ve starých knihkupectvích je toho víc než knihy…

„Víte co? Pojďte se mnou, a když se vám tam nebude líbit, už nikdy vás k tomu nebudu přemlouvat.“

Savinien chvíli přemýšlela. Podívala se z okna. Svítilo slunce.

„Dobře, jestli je to tak blízko, tak říkáte, tak jdeme.“

Savinien sebrala knihy a položila je na vozík s cedulkou knihy nevracejte do polic, dávejte je SEM. Vždycky si připadala jako úplný blbec, když si tu cedulku přečetla, přece dokáže vrátit věc na její místo…

„Já jsem Savinien.“

Šla za ním a nevěděla, jestli ji slyšel.

„Martin. Já jsem Martin.“ Trochu zpomalil a otevřel jí dveře.

„Díky.“ Savinien vyšla ven a zhluboka se nadechla teplého vzduchu.

„Tak pojďte za mnou.“

Savinien šla a přemýšlela o něm. Pak ho dohonila a srovnala s ním krok.

„Kolik ti vlastně je?“ Přešla z vykání na tykání a ani si to neuvědomila.

„Kolik myslíš?“ Martin neměl s tykáním problém.

„No, neumím to moc odhadnout, ale podle očí bych řekla, že nebudeš o moc starší než já.“

Celou dobu se na něj dívala a na cestu moc pozor nedávala. Po dvou krocích zakopla, rozhodila rukama a chystala se spadnout. Martin ji však chytil ještě dřív, než se vůbec stačila pořádně leknout, a postavil ji zpátky na nohy.

„Třicet.“

„Děkuju…“

Usmál se na ní. Vzhledem k oblečení měl překvapivě bílé zuby… Ke knihkupectví došli mlčky. Ale pořád po sobě pokukovali.

„A jsme tady.“

Zastavili se před starým obchodem. Dveře i výlohu měl značně zanedbanou. A nápis nade dveřmi se skoro nedal přečíst. Lidi procházeli kolem a nikdo se ani očkem nepodíval na pavučiny a zaprášené knihy uvnitř.

„Knihkupectví?“ Zeptala se Savinien poněkud nedůvěřivě.

„Neboj.“ Martin otevřel dveře. Očekávané vrzání se nedostavilo, místo něj jen cinknul zvonek nade dveřmi.

Savinien se nejdřív nechtělo, ale nakonec přece jen vešla. Uvnitř ji přes nos nepraštila zatuchlina, jak čekala, ale skořice.

„Skořice?“ Tak ji to překvapilo, že to řekla nahlas.

„Ano, skořice.“ Odpověděl ji hlas zpoza jednoho regálu.

„Zrovna jsem si udělal skořicový čaj. Dáte si?“ Starý muž se na Savinien přívětivě usmál. Jindy by se otočila a utekla, ale nějak k tomu neměla důvod.

„Martine, tvůj hrnek už je samozřejmě zalitý.“

„Díky Olí. Tohle je Savinien, chtěl jsem jí to tady ukázat.“

„Těší mě Savinien, já jsem Olí.“ Podali si ruce.

„Taky mě těší… A ten čaj bych si taky dala. Prosím.“ Savinien se osmělila a vešla hloub do krámu. Kotníky ji ještě pořád zahřívalo slunce, ale jinak byl uvnitř chládek. Naskočila ji husí kůže na rukou. Vytáhla si z vaku svetřík a přehodila si ho přes ramena. Nikdy moc dobře nesnášela zimu.

Zatím co se zateplovala, Martin s Olím se někam ztratili.

„Pojď sem, Savinien, posadíme se tady vzadu.“ Místo, kam ji Martinův hlas volal, bylo vzdálené jen tři regály ode dveří. Ohlédla se za sebe a podívala se na ulici zalitou sluncem. Lidé výlohu pořád netečně míjeli. A ona lidi přece neměla ráda. Otočila se a bez zaváhání došla až k nim a posadila se na volné křeslo.

„Děkuju.“ Usmála se na oba muže. Na stolku mezi křesli byli tři hrnky čaje, miska hnědého cukru a miska ovoce. Martin už z hrnku upíjel. Najednou vypadal čistší a spokojenější, než jak si ho pamatovala z toho nového knihkupectví. Všechno, co z něj dělalo bezdomovce najednou zmizelo. Všichni tři seděli, pili čaj a střídavě se po sobě dívali.

„Co kdyby sis vzala svůj hrnek a šla se podívat támhle k tomu regálu?“ Řekl Martin a ukázal přitom ještě hloub do krámu.

„A mám něco konkrétního hledat?“

„Ne, jen to, co hledáš vždycky…“

„Jdu, ale kdybych se tu ztratila, tak mě koukejte najít!“ Zasmála se a vstala. Tašku musela jako vždy opatrně vytáhnout až potom, co se sama zvedla. Vzala hrnek a vydala se naznačeným směrem.

„Myslíš, že to najde?“

„Najde…“

Slyšela je, ale pohled na útroby knihkupectví zabral celou kapacitu jejího myšlení. Když vykoukla za první regál od křesel, uviděla něco neuvěřitelného. Až do této chvíle se domnívala, že celý krám má tak pět, šest regálů a nějakou skladní místnost, ale to co uviděla, ji vyvedlo z omylu. Z opravdu velkého omylu. Před ní se rozkládalo obrovské prostranství, spousta vysokých regálů a dokonce dvojité schodiště do dalšího patra! Několik minut tam stála a zírala.

„Nechápu… Tohle prostě nechápu…“ Savinien na jeden zátah dopila čaj a hrnek položila k patě nejbližšího regálu. Vydala se rovnou ke schodišti.

„Martine! Je to tu nádherný!“ Zavolala, ale neotočila se a ani nečekala na žádnou odpověď.
Martin se usmál a dál upíjel čaj. Olí si sáhl pro jednu knihu a oba čekali.

Savinien šla pomalu, dýchala zhluboka a nemohla se nabažit toho neuvěřitelného pohledu.
Když došla blíž ke schodišti, všimla si, že mezi ním jsou dveře. Lákali jí, ale schody jí lákali víc.
Pomalu vystoupala po levých schodech, rukou jela po zábradlí a koukala se přitom všude kolem sebe.
„Ten čaj nebyl skořicovej, to musela bejt přinejmenšim šalvěj…“ Mluvila si pro sebe, ale nezastavila se. Když konečně vystoupala až nahoru, opřela se o zábradlí a dlouho se dívala dolů. To co viděla, bylo ještě nemožnější, než to předtím.

 Pod sebou měla labyrint z regálů. Viděla svůj hrnek od čaje, Martina i Olího, ale dveře ven najít nedokázala. Naštěstí ven nechtěla.

 Otočila se k regálům v patře a konečně se šla podívat blíž na knihy. Všechny byli tlusté, v kožené vazbě a velké jako velký sešit. Hřbety byli popsány zlatým, těžko čitelným písmem. A krásně voněly. Savinien zatím žádnou knihu nevyndala, jen kolem nich šla a prohlížela si je.

 Po chvíli se jí jednu knihu vyndat zachtělo. Položila prsty z vrchu na hřbet a zatáhla. Kniha ji bez odporu vypadla do rukou. Teprve teď si všimla, že nikde není ani stopa po prachu. „Divné,“ pomyslela si a v tu chvíli ji to přestalo trápit.

 Kniha, kterou si vybrala neměla na hřbetu žádný nápis, jen maličkou stříbrnou hvězdičku. Byla trochu tenčí než ostatní knihy a nebyla v hnědé kůži, ale v tmavě červené. Savinien vzala knihu do náruče a posadila se k regálu, ze kterého ji vytáhla. Zády se o něj opřela a nohy si zapřela o regál naproti. Byli od sebe daleko tak akorát, aby bylo sezení mezi nimi pohodlné.

 Podle svého zvyku si nejprve vymyslela otázku a pak otevřela knihu a přečetla první větu, na kterou jí padl zrak. Je to teprve začátek. Savinien se spokojeně usmála, přesně tohle si přála slyšet. Přelistovala na začátek knihy, ale najednou tam nebyl žádný text. Celá kniha byla prázdná.

„Asi už jsem se zbláznila…“ Řekla si pro sebe a vstala. Chtěla knihu vrátit do regálu a vzít si jinou, ale nakonec ji místo do regálu strčila do svojí tašky.

„Než odejdu, tak ji vrátím, slibuju!“ Pošeptala do bočnice regálu a pokračovala v prohlídce horního patra. Ještě několikrát sáhla po některé knize, otevřela ji a po zběžném prolistování ji vrátila zpět. Žádná už ji nezaujala tolik, jako kniha s hvězdičkou na hřbetu.

 Ještě se podívala na to bludiště pod sebou a rozhodla se vrátit k Martinovi. Pro jistotu sešla stejným schodištěm, jakým přišla. Jednou zabočit doprava a budu tam, pomyslela si Savinien. „A ještě hrníček!“ To řekla nahlas a rozhlédla se po spodcích regálů. Nic. Zamrazilo ji v zádech. Zhluboka se nadechla a podívala se ještě jednou. Když šla sem, nechala ho vlevo, to znamená, že teď musí být u nějakého regálu vpravo…

 „Hlavně žádnou paniku… Žádnou paniku…“ Mluvila k sobě nahlas, uklidňovalo ji to. Zahnula za první regál vpravo, přestože tam hrnek nestál, a zastavila se. Žádnej stolek, žádnej Olí, žádnej Martin. „A doprdele!“ Ulevila si a zakřičela, jak nejhlasitěji dokázala: „Martine!“ Bez odpovědi… Savinien si ještě před pár minutami myslela, že nechce ven. Tak teď ven chtěla moc. K jejímu vlastnímu překvapení, ale víc chtěla najít Martina. „Martine!“ Zavolala jeho jméno ještě několikrát, ale ani jednou neslyšela nic v odpověď.

„Martine, vážně věříš, že to zvládne?“ Olí byl k Savinien trochu nedůvěřivý. Sice mu připadala milá, ale to ani zdaleka nestačilo.
„Zvládne, už jsem ti to jednou řekl,“ Martin se usmál a podíval se na Savinien. Stála těsně před nimi, ale nemohla je vidět.
„Vidíš, jak je zoufalá?“ Olímu bylo Savinien skoro líto.
„Já jí věřím, pozoroval jsem ji dlouho. Vím co čte a jak uvažuje. Určitě to dokáže. Navíc sis určitě všimnul, jakou knihu si odnesla.“ Odhodlání v Martinově hlase Olího trochu uklidnilo.
„Dobře, ale kdyby něco, tak ji z toho vytáhneme, dobře?“ Ujistil se ještě.
„Nedovolil bych, aby se jí něco stalo, snad mě trochu znáš.“ Pro tuto chvíli byla pro Martina debata uzavřená, pozoroval Savinien a v duchu jí fandil.

Savinien se posadila na zem. Nevybírala si místo, sedla si tam, kde zrovna stála. Chvilku seděla a dívala se přímo před sebe. Pak se po zemi přisunula k nejbližšími regálu a opřela se. Zavřela oči a přemýšlela.
„Mohla bych se vrátit do patra a podívat se ze shora…“

„Jo, a taky bys ty schody už nemusela najít.“ Hlas, který ji odpověděl, byl taky její. Mluvila se sebou a ani se nesnažila ho nějak měnit.

„To je pravda… Navíc bůh ví, co bych odtamtud mohla vidět…“

„Nebo nevidět.“

„Pravda. Tak co teda?“

„Co se podívat do knihy?“

„Je přece úplně prázdná.“

„V tašce máš přece propisku s rytířema.“

„Jo, dokonce dvě.“

„Tak šup šup!“

„Když myslíš.“

„Taky si to myslíš, tak to nesváděj na mě.“

Radit sama sobě Savinien uměla. Ale jen takhle, kdyby se to mělo odehrát jen v její hlavě a potichu, nikdy by nic nevymyslela.

 Sice se jí nezdálo moc pravděpodobné, že by se stav knihy nějak změnil, ale stejně ji vytáhla. Položila si ji na stehna a dlouho se na ní dívala.

„Co mám teď dělat?“ Řekla nahlas a otevřela knihu zhruba v prostředku.

Když nevíš, jdi doprava.

„No super…“ Ale kniha řekla, jdi doprava, tak Savinien vstala a šla doprava. Po dvou krocích se ale vrátila, Položila knihu na zem a z vaku vytáhla svetr. Už mockrát četla o lidech ztracených v bludištích. Nožíkem, který měla náhodou v kapse, rozřízla spodní lem. Po několika pokusech se jí podařilo vytáhnout tu správnou vlnku, ovázala ji kolem jedné obzvláště velké knihy a párkrát zatahala. Bavlnka držela. Savinien tedy sebrala ze země knihu a šla doprava.

Kolem toho jediného regálu šla strašně dlouho, připadalo jí to jako celý den, ale nakonec došla na jeho konec. Logika by sice tvrdila, že když se vydá znovu doprava, dojde na svůj výchozí bod, ale Logika si jistě stačila všimnout, že v tomto světe není moc oblíbená. Savinien tedy znovu zahnula doprava. Tentokrát šla jen pár minut a regál skončil. Byla na křižovatce pěti regálů. Každý se ke konci ztrácel ve tmě. A každý mířil na jinou stranu. Savinien se postavila doprostřed. „Znovu doprava?“ Otevřela knihu. Pochybnosti jsou na místě, ale ne na tomto. „Dobře, tak doprava… Ale nejdřív se podívám na knihy tady naproti.“ Tohle vzbouření se, ji vehnalo úsměv na tvář. Nikdo přece neurčil žádná pravidla, tak proč by se nemohla alespoň podívat na hřbety… Nikdy nescházej z cesty, Neotáčej se, Neboj se, Hledej ho… „Aspoň si to mohli seřadit podle abecedy.“ Názvy knih v ní vzbudili velmi nepříjemné pocity. Couvla zpátky k regálu, kolem kterého přišla.

 Napadlo jí, že by mohla vyšplhat nahoru na regál a podívat se ze shora. Podívala se nahoru a okamžitě tu bláhovou myšlenku zahodila. Vrchol regálu se ztrácel v mracích. Zatočila se jí hlava.

„Doprava, doprava…“ Opakovala si potichu a zatočila doprava.

 Chodila dlouho, několikrát zahnula doprava a svetr jí pomalu docházel. Čas od času se podívala na knihy, které míjela, ale čím déle šla, tím byly jejich hřbety méně čitelné. Knihu, kterou si s sebou vzala, strčila už po třetí zatáčce do vaku, aby měla ruce volné pro párání svetru.

 Savinien si najednou uvědomila, že důvod, proč nemůže některé hřbety přečíst není jejich stáří, ale to, že se začalo stmívat. „Co mě tady ještě čeká?“ Zeptala se knih kolem sebe. Odložila si svetr mezi kolena a vytáhla knihu z vaku. Zopakovala otázku a knihu otevřela. Dveře. „Co je to za blbost?“ Jenže kniha mlčela. Vrátila ji do vaku a šla dál. Dívala se na knihy, odmotávala svetr a najednou do něčeho vrazila.

Byli to dveře. Zkusila kliku. Zamčeno. Po chvilce jí došlo, že to jsou ty samé dveře, které byli před tím mezi schodištěm a do kterých se chtěla podívat. Opřela se o ně zády. „Martine, kdepak jsi?“ Jakmile to dořekla, něco ji napadlo, otočila se a zaťukala.

 „Kdo tam?“ Ozval se nevrlý hlas zpoza dveří.

„Dobrý den… Teda… Večer!“ Savinien nevěděla, co by měla říkat. „Já jsem Savinien a …“ Jakmile řekla svoje jméno, dveře se otevřeli. Podle hlasu by čekala, že za nimi bude starý, velký, mrzutý chlapík, ale zase se spletla. Chlapík to sice byl a byl i velký, ale mladý a usmíval se na ni. Skoro jako by ji znal, nebo na ni dokonce čekal.

„Vítám Vás, slečno Savinien, jsem moc rád, že přicházíte zrovna mými dveřmi.“ Napřáhl k Savinien obrovskou ruku.

„Vašimi dveřmi? Vy mě znáte? Kdo jste? A Nevíte náhodou, kde to jsem?“ Savinien šla hlava kolem a vůbec ničemu nerozuměla. Ale i přesto vešla do dveří. Vstoupila do jakési haly. Jediným nábytkem byla židle a stůl. Na stole lampička a kniha. A nad ním na zdi zavřená okenice.

„Jistě že vím, kdo jste.“ Usmál se chlapík a zavřel za ní. „Tohle je Knihobyrint. Já jsem Dveřník a Vy jste... Vy jste…Vlastně jme tu ještě neměli nikoho, jako jste Vy.“ Dveřník se celý tetelil štěstím.

„Jak to myslíte, nikoho jako já?“

„Posaďte se. Bohužel, nemůžu vám víc prozradit, už tak toho víte moc.“

„Moc?! Vždyť jste mi nic neřekl…“ Savinien udělala na chlapíka psí oči a doufala.

„No dobře… Jde o to, že musíte projít labyrintem. A není tím myšleno nutně jenom bludiště. Ten nápad se svetrem je dobrej, ale teď už ho použít nemůžete, vlastně můžete, ale bylo by to zbytečný, protože jakmile se jednou rozhodnete, už se nebudete moct vrátit, takže si nemusíte značit cestu. Ta cesta bude trochu nebezpečná, ale nikdy ne smrtelně, o to se Martin postaral.“ Chlapík se ještě nadechoval, ale Savinien byla rychlejší.

„Martin to ví? A kde je?“ Chlapík zrudnul.

„Tu poslední větu zapomeňte, jestli chcete, abych vám ještě něco řekl.“

„Pardon.“ Savinien se sice omluvila, ale stejně by ráda věděla, co s tím má Martin společného.
V tu chvíli, co domluvila, se okenice nad stolem otevřela a na stůl spadnul balíček z lepenky.

„Martine, tohle bys neměl…“ Olí už mu zase nevěřil.
„Pozdě, teď už to zpátky vzít nemůžu.“ Martin se usmál. Trochu provinile. Trochu šibalsky.

Dveřník se na balíček nedůvěřivě podíval.

„Děje se něco?“ Zeptala se Savinien, když viděla Dveřníkovu reakci.

„V tuhle hodinu pošta nechodí…“ Dveřník se neměl k tomu balíček otevřít, ani se k němu nepřiblížil. Tak ho Savinien vzala ze stolu a rozbalila. Uvnitř bylo Nic. Savinien si balíček prohlédla ze všech stran. Z venku i zevnitř, ale našla jen jedno malé S na jednom boku.

„No super! Prázdné knihy, prázdné balíčky. Co je tohle sakra za svět?“ V náhlém záchvatu prozíravosti si balíček (spíš krabičku) strčila do vaku. Překvapilo ji, jak je najednou prostorný, ale nevěnovala tomu velkou pozornost.

„Mohla bych vás o něco poprosit?“ Zeptala se Dveřníka.

„Ale jistě, o cokoliv!“ Z Dveřníka opadl šok z balíčku a zase vypadal stejně vesele, jako když ji otevřel. Savinien ho poprosila o trochu vody. Myslela si na skleničku nebo hrnek, místo toho jí Dveřník odkudsi podal koženou láhev. Měla přinejmenším dva litry a byla pěkně těžká. Ale voda se koneckonců hodí vždycky.

„Děkuju.“ Usmála se na něj a zamířila ke dveřím na druhé straně místnosti. Láhev si pověsila přes rameno, stejně jako měla tašku. Naštěstí měla láhev vlastní popruh, protože do tašky by se sice vešla, ale rozhodně by na ni byla příliš těžká.

„Nashledanou.“ Savinien se na Dveřníka ještě jednou usmála a vyšla ze dveří.

***