Bitva na Bílé Hoře 1620 / 2008

Nad bojištěm se vznáší dým z mušket. Země se otřásá pod koňskými kopyty a pomalu nasakuje krev padlých.

obrana pikenyry proti jizdefotila to asi Jitka

Tohle není žádná profi reportáž z akce, je to soupis pocitů a zážitků, které jsem na bitvě posbírala.  

V pátek v devět ráno jsme měli sraz u šermírny. Museli jsme naložit všechny stany, dva stoly a spoustu dalších věcí nutných k tomu, aby naše dobové tábořiště vypadalo krásně. V plánu bylo odjet v poledne. Odjížděli jsme už v jedenáct. Docela dobrý čas. Jenže asi deset minut po odjezdu ze šermírny jsem s hrůzou zjistila, že nemám spacák. A o to horší bylo, že ho neměl ani přítel, protože jsme si pořídili jeden spacák pro dva. Rychle jsem volala domů, abych poprosila bráchu, aby mi ho přivezl k hypersuper, kde jsme ještě chtěli nakoupit jídlo na víkend. Jenže byl u kamaráda... Ale slíbil, že dojde domů, vezme spacák a přijede. Za deset minut mi volal, kde že ten spacák je. Za dalších deset minut volal, že mu nejede auto, ale že ho sveze ten kamarád. V tu dobu už jsem byla na pokraji nervového zhroucení. Naštěstí bratr se spacákem dorazil včas a z Hradce jsme vyjížděli všichni plně vybaveni. Alespoň jsme si to tedy mysleli...

Cestou tam všichni jedli, já jsem z nervového vypětí kolem spacáku usnula. Vzbudila jsem se až v Praze. Tam nás zradila navigace. Místo na Bílou Horu nás vedla na Letohrádek královny Anny. Po krátké debatě se řidič a navigátor shodli na tom, že chyba není v navigaci, ale v zadaných udajích. Navigace byla vypnuta a jelo se po paměti. Na místo jsme zdárně dorazili o půl třetí.

Do průvodu Prahou zbývala hodina a půl. Za tu dobu jsme měli vyložit iveco s vozíkem, postavit tábor a převléknout se. Všichni byli optimističtí, ale bylo jasné, že to nemůžeme stihnout. Sotva jsme se pohádali o to, kde a jak tábor postavíme a už byl čas se převlékat. Stihli jsme postavit jenom velký čtvercový stan a nastěhovat do něj všechny věci, které jsme předtím pracně vystěhovali z auta a vozejku. Pak jsme se fofrem převlékli do dobových kostýmů a naběhli jsme do autobusu, který nás dovezl na výchozí bod průvodu. Bohužel jsme tak kvaltovali, že jsem si zapomněla zalepit prsty na nohou, takže jsem celý víkend kulhala a velmi trpěla kvůli opuchejřovaným malíčkům. Navíc na pravé noze mi puchejř prasknul a strhnul se... Au au au...

Průvod jsme šli od Hradu, přes Karlův most k Orloji. Letošní průvod měl menší účast než loni. Jel jenom jeden autobus účastníků, ale mohlo to být i horší. Během průvodu jsme měli jasně rozdělené role. Kluci byli drsoni a holky fotili a rozdávali letáčky s informacemi o bitvě. Na Karlově mostě probíhala nějaká rekonstrukce, takže byl skoro do půlky průchozí jen po půlce šířky. Hned ze začátku na mě vystartoval nějakej uniformovanej týpek, že na mostě je zakázáno rozdávání reklam. Usmála jsem se a se slovy, že mi nikdo nedal žádné instrukce jsem mu popřála hezký den a odešla jsem. Ostatní mi zatím trochu utekli, ale dohnala jsem je. Letáčky dostala taky spousta cizinců. Hrozné byli jejich neustálé otázky, kde to je, co to je a jestli se s námi můžou vyfotit. Mohli. Ale nic jiného z nás nedostali. Protože kromě angličtiny po nás požadovali taky němčinu, francouzštinu a některé neidentifikovatelné jazyky.

V táboře jsme dostavěli stany a přístřešky a protože už začala být zima, převlékli jsme se zpátky do trochu teplejšího civilu. Někteří z nás se poučili na loňské bitvě a přivezli si zimní bundu, čepici, rukavice a šálu. Někteří se nepoučili a balili se do každého volného hadru. Přítel se poučil natolik, že nám sbalil ještě normální stan a všechny karimatky, které jsme společně dali dohromady. Je sice pravda, že jsme se tím ochudili o možné noční dobrodružství v podobě větrem zbořeného stanu jako loni, ale alespoň bylo teplo. Když bylo všechno postaveno, uklizeno a oblečeno, odjeli jsme na večeři do Ikei. Přišli jsme tak akorát na jídlo a letmé prozkoumání přízemí. Po jídle, všichni jsme měli Švédské koule, jsme se rozdělili a sešli jsme se až u Iveca. Tam jsme zjistili, že jsme si s Dominikem nezávisle na sobě koupili plyšovou myš. Loni letěly plyšové krysy a letos to jsou myšky. S přítelem jsme si kromě myšky koupili ještě nové polštáře, protože spacák nebyl to jediné, co jsem zapomněla...

V táboře už jsme společensky nežili. Všichni se uložili na to nejzávětrnější místo, jaké našli a snažili se tu strašnou kosu zaspat. Někteří byli zalezlí v autech, my v tom stanu, někteří jeli ke kamarádům pražákům. Důležité ale je, že nikdo nezmrznul. Alespoň zatím...

Noc nebyla moc milá. Celou dobu se ozýval opilecký zpěv a já jsem se modlila, aby si na našem stanu někdo neustlal, nebo neulevil. Naštěstí se nestalo ani jedno z toho. Ráno se celá Abbaca vydala na blízkou benzinku spáchat hygienu a dát si horký čaj.

V sobotu dopoledne probíhala generálka na odpolední bitvu. Nikdo z nás se tím moc nezabýval, nejsme tam přece poprvé! Ale pak jsme zjistili, že nepřijeli naši obvyklí nepřátelé a že my je nahradíme. Najednou jsme nestáli na vítězné císařské straně, ale na straně poražených stavů...! Všichni jsme byli zmateni a nikdo nevěděl, co a jak dělat. Na umírání jsme nebyli připraveni. Narozdíl od Altblau regimentu, jehož markytánky jsou dokonalé v péči o raněné, umírající i mrtvé. Ve vacích mají hadrové obvazy a flaštičky s umělou krví. Altblau jsou po bitvě celí zkrvavení a totálně domlácení. Letos jsem je dokonce viděla na trakaři odvážet vojáka bez ruky a s ustřelenou půlkou obličeje! Jestli budeme i příští rok na straně stavů, budeme se muset velmi zlepšit, abychom umírali věrohodně.

Bitva začala. Proběhla. A zkončila záverečným defile. O jejím průběhu nemám moc potuchy. Byla jsem dost vyděšená. Jenom vím, že jsme chvíli vyhrávali, pak jsme s panickou hrůzou utíkali do tábora (při této příležitosti jsem si urvala nehet na palci pravé ruky), pak na nás zaútočili koně - nejdramatičtější část bitvy. A nakonec nás zatlačili do kouta a pomlátili. Při útoku jízdy utvořili pikenýři kruh, do kterého se museli vejít jak mušketýři, tak všechny markytánky. Vždycky mám strach, že to někdo nestihne. Asi si to moc beru. Dobře si pamatuju to závěrečné defile. Všichni jsme šli spořádaně ve čtverečku. První mušketýři, pak pikenýři a jako poslední markytánky. Z naší zadní pozice jsme měli nádherný výhled na všechny kluky. Z dvaceti jich panáct nějak kulhalo, belhalo se a jinak vyčnívalo. Vypadali jako komando invalidů. Kromě jiného tam byl jeden přeražený palec, natrhané vazy v koleni, vykloubené koleno, vyvrknutej kotník, malý boty...

Po bitvě jsme si procházeli stánky s dobovými artefakty. Když si bojiště představíme jako obdélník, tak na obou kratších stranách byli dobové tábory, na jedné delší straně zeď a za ní Letohrádek Hvězda a na poslední straně stánkaři, podium pro hudebníky a hlediště pro nejrychlejší diváky (ti pomalejší museli stát). Stánky byli úžasné. Byli tam nejméně tři ševci, dva kováři, několik stánků s historickým sklem, několik s houněmi a samozřejmě stánky s jídlem, těch bylo asi pět plus stánek se sladkostmi. No prostě kdo co chtěl, tak to tam sehnal. Já jsem tam sehnala kontakt na úžasného ševce a protože kluci ho maj už ověřenýho, vybrala jsem si u něj botky a jen co na ně budu mít, koupím si je.

I v sobotu jsme večeřeli v Ikee. Zase masové koule. A tentokrát jsme šli k regálu s plyšomyšma všichni společně. Dokoupili jsme si modely, které nám chyběli (celkem jsou tři) a ještě jsme pořídili dva žabí maňásky. Na noc se zase všichni někam zašili, takže žádné paření a lá loni se nekonalo. Škoda.

Sobotní noc byla o něco klidnější. Míň větrná a ani se tolik neozývaly opilecké písničky.

V neděli se už nedělo nic zajmavého. Ráno na benzince, dopoledne u stánků, odpoledne bitva a večer balení s odjezdem domů.

A na závěr výčet zranění - jeden naražený prst, několik puchýřů, jedna kocovina, jedna zimnice a rýma pro každého.