Večer u České televize - k čemu to je?

Přiznám se - tak nějak jsem přestala sledovat zpravodajství všech televizí a protože už mě to nenutí v 19 hodin televizi zapnout, často ji pak už nezapnu vůbec. Včera to ale tak vyšlo a nakonec jsem shlédla několik programů. Zpravodajství je pořád na nic, Česká televize to někdy s některými pořady fakt přehání a je neuvěřitelně neobjevná a stereotypní a Irsko je fakt zajímavá země...

Nejprve jsem si pustila kousek zpráv na České televizi - byla tam nějaká reportáž o kůrovci, utkvěly mi v hlavě záběry nějakého lesa. Přepnula jsem na Primu a co nevidím. Záběry skoro stejného lesa a zase kůrovec. To je fakt trapné, že by se stalo něco neočekávaného právě včera? Jakože by se zrovna včera kůrovec nějak fatálně přemnožil? Spíš bych to tipovala na nějakou akci ochranářů, kteří novinářům připravili nějakou akci v lese - proto to je ve všech televizích. Tomu se teda fakt říká investigativní novinařina... Novináři zřejmě chodí jen po tiskovkách a připravených akcích. Co by se namáhali s vymýšlením vlastních témat. V novinách je to stejné - všechny velké aféry snad propukly díky tomu, že někdo něco do novin poslal. Že by něco novináři objevili sami? Že by hledali témata i tam, kde je nikdo nezve na tiskovky? A hledali trošku sami a pod povrchem? A že tam toho je... V tomto se nic nezměnilo a znovu se utvrzuju v tom, že večerní zpravodajství není třeba nijak zvlášť sledovat.

Pak jsme se synem trošku prosurfovali programy a narazili jsme na zajímavý pořád na nějakém dokumentárním kanálu. Rodina se čtyřmi chlapci (věk cca 6 - 15 let) se rozhodla 14 dní žít jako v padesátých letech, kdy byl otec rodiny dítětem. Fakt jsme se pobavili - lepší než všechny ty výměny manželek a chůvy v akci. Zalepili jim myčku, odvezli počítače, DVD, telvize. Nechali jim jen stará tranzistorová rádia a černobílou televizi. A otec se pokoušel být přísný... Poprvé měli společnou snídani, poprvé (!) matka vyhnala děti hrát si na zahradu. Poprvé byli na společném rodinném výletě. Děcka byla neuvěřitelně zpruzená, absolutně neschopni dodržovat nějakou disciplínu, neschopni se zabavit bez počítačů, rodina vůbec nebyla zvyklá trávit čas společně. Musím říct, že mě několikrát úplně svrběla ruka a i můj sedmnáctiletý syn byl udiven rozmazleností a oprsklostí těch hochů... Nicméně těm rodičům to přišlo docela v pohodě. 

Ale už byl čas přepnout zpátky na Primu na naše oblíbené Přátele. Docela by mě zajímalo, jakou mají sledovanost. Často je to jediný pořad, který v televizi shlédnu a to už jsem všechny série viděla několikrát. Přátelé jsou povedený sitcom... A ráda pořad sleduju se svými dětmi, je mi příjemné, že se smějeme stejným vtipům, někdy nás nějaké téma zaujme tak, že o tom dáme i řeč a docela je to program, který nás sbližuje:-))

A co teď? Přepínám na ČT2, běží dokument Necenzurované rozhovory. Abych pravdu řekla, vůbec se mi nechtělo dívat na film, který natočí dvacetiletá holčina o sobě a své matce. Odrazuje mě, že matka je známá dokumentaristka Olga Sommerová a točí to se svou dcerou. Takže to v souvislosti s uvedením na ČT2 zavání trochu protekcí - nebo spíše leností dramaturgie ČT. Je tam známé jméno, takže se na to asi lidi budou koukat... Ale může to být totální pitomost a póza. Ale řekla jsem si, že nebudu předpojatá a tu půlhodinku vydržím, ostatně můžu u toho cvičit:-)) No jo, nebyla jsem daleko od pravdy. Bylo to celé takové nějaké vyumělkované. Opravdu jsem těžko hledala důvod, proč takový film byl natočen, někdo to musel zaplatit a pustit do vysílání. Přitom tam nějaké náznaky zajímavých témat byly. Ale většinu času jsem sledovala stylizované záběry na skále, v posteli, v autě... Pročpak by si holka nezaexhibovala, když jí to někdo umožní? Nejtrapnější mi přišla scéna, kdy bylo přiznané, že je docela nahraná, jak dcera s matkou mají stejné mikiny a spolu okopávají nějaké rostliny a u toho asi měly spolu filozofovat... Bože, bylo mi trochu stydno. Copak nejsou na trhu lepší dokumenty? Kdo se má na tu ČT dívat, když tam vysílají takové sračky. Úplně tam přiznávají, že po ničem nepátrají, nevyhledávají žádné nové formáty ani nové tváře, v podstatě je divák nezajímá. Hlavně že si my "intelektuálové" tak dobře jdeme na ruku a tak hezky si umíme zařídit slušné živobytí za peníze diváků... Ach jo... Česká televize je fakt silné téma, ale naši investigativní novináři (vyjma Reflexu) doi toho nechtějí moc rýpat, protože to jsou asi taky "kamarádi".

A teď konečně film, na který čekám. Poslední dobou jsem si oblíbila irské spisovatelky, které umí dobře psát romány o ženách ze současnosti. Povzbuzující, vtipné, sarkastické, neufňukané - a hlavně! - fakt dobře napsané a díky nakladatelství BB Art i dobře přeložené. A tento film (Šance pro lásku) je natočený v Irsku o irských ženách v padesátých letech. Přiznám se, čekala jsem trochu více, ale se zájmem jsem film dosledovala až do konce. Tak nějak mimochodem si tam člověk uvědomí, jak obrovskou sílu měla v Irsku církev a vůbec jak moc jsou lidi ovlivňovaní konvencema. Často dělají věci, o kterých si myslí, že jsou správně, ale vnitřně jim to nějak nepasuje a pak mají pocit, že jsou špatní nebo pokažení. Církev už nemá takovou sílu i když se ji pokouší pořád udržet. U nás už vůbec ne. To ale neznamená, že se lidi nenechají zmastit a chápou dobře co je svoboda. Záměry církve se alespoň daly dobře identifikovat a byl to silný, ale předvídatelný soupeř. Ale dnes? Lidi podléhají mnoha předsudkům a žijí podle nějakých stereotypů, které tak nějak fungujou bez toho, že by je někdo cíleně prosazoval - a to je stokrát horší... To dobrovolné otroctví čemukoliv. A následný pocit, že když se nepřizpůsobím, jsem špatný, nezapadnu a stanu se vyděděncem. 

Takže nakonec nebyl večer u televize špatně stráveným časem - nicméně dnes večer půjdu radeji na koncert...